hello darkness my old friend

Členské státy NATO se shodly, že Severoatlantická aliance bude hrát větší roli v koordinaci dodávek zbraní pro Ukrajinu, která se už třetím rokem brání ozbrojené ruské agresi. Po konci jednání ministrů obrany aliančních zemí v Bruselu to dnes řekl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s tím, že Aliance se tím nestává stranou konfliktu. NATO jen podporuje Ukrajinu při prosazování jejího práva na sebeobranu, dodal Stoltenberg. (14.6.2024)

Argumenty

1. Převzalo po formálně nezávislé ramsteinské skupině padesáti států organizování vojenské pomoci Ukrajině.

2. Téměř všechna vojenská a hospodářská pomoc Ukrajině je z členských zemí NATO.

3. Členské země NATO nevylučují, že na Ukrajinu pošlou své vojáky. Někteří estonští poslanci tvrdili zástupcům německé vlády, že Polsko a baltské země vyšlou své vojáky na Ukrajinu, pokud by se Rusku pustil průlom na frontě, protože nemají v plánu čekat na to, až Rusko provede války na jejich území.

4. Skupina zemí NATO okolo Francie vyšle vojenské instruktory na Ukrajinu.

5. USA a její spojenci, či NATO, by zničili všechny ruské jednotky na Ukrajině (včetně Krymu) a ruskou černomořskou flotilu, pokud by Rusko na Ukrajině použili jadernou bombu.

6. USA a Británie se v roce 2023 na strategické úrovní (např. wargames) zúčastnily plánování ukrajinské ofenzívy, která měla ambice proniknout až na Krym.

7. Jisté Západní země sdílejí real-time data z letadel AWACS, které NATO vysílá do ukrajinského s ruského pohraničí, s Ukrajinou a ta je využívá k plánování útoku na Krym a k obraně svého území před ruskými raketovými úroky.

8. Západ v roce 2023 na svém území vycvičil devět ukrajinských brigád k protiofenzívě (asi 36 000 vojáků) a nadále v tom pokračuje.

9. Generální tajemník NATO kritizuje Čínu, že se nezúčastní švýcarské mírové konference v červnu 2024.

10. Zbraně členských zemí NATO jsou používány k útokům na cíle v Rusku i Ukrajině.

11. Američané poskytují ukrajinským technikům opravující dodanou vojenskou techniku rady skrz telekonference. V blízké budoucnosti budou moci přímo na Ukrajině působit američtí kontraktoři – mluví se o pomoci s opravami letadel F-16, baterií Patriot a jiné původně americké techniky.

12. Kanaďané patrně mluvili za všechny spojence jejichž technika byla vidět v Kurské oblasti, když řekli, že si “nekladou žádná geografická omezení na používání vojenského vybavení, kterou darovali Ukrajině.”

13. Američané s Ukrajinci diskutují cíle hluboko v Rusku, které by Ukrajinci mohli zasáhnout Západními zbraněmi. Putin dosti pochopitelně reagoval, že “to nebude znamenat nic menšího než přímé zapojení zemí NATO do války na Ukrajině. Znamenalo by to, že země NATO jsou ve válce s Ruskem“. (Viz též komentář Maçãese níže.)

Komentáře

Bruno Maçães: Is the West poised to enter the war in Ukraine?

Both Putin and the “hawks” dominating the Western debate agree on the importance of what is at stake: by providing Ukraine with the capacity to strike the Russian energy system, even to strike political and military decision centres inside Russia, Western democracies will effect a drastic change in the military equation. Their effort is no longer directed against the Russian invasion but against Russia itself. The hawks will argue that there is no other way to force Russia to withdraw. They have a point. … It is also true – though not always publicly discussed – that the war has not been going well for Ukraine in recent months, thus sharpening the choice between increasing pressure on Moscow or accepting defeat. Perhaps not now, but inexorably as Russia’s advantages in manpower and artillery impose themselves.

Are Western democracies at war with Russia, then? Or, to be more precise, are they preparing to enter the war? Revealingly, the decision to authorise new, large-scale attacks inside Russia has been delayed, as the Biden administration ponders how momentous that step might be. When Starmer travelled to Washington in mid-September everyone took such a move for granted. But nothing was decided.

The reluctance to speak of war is understandable. But just as Putin was eventually forced to use the word – rather than referring to his invasion as a “special military operation” – it may be that the West too will be forced to stop thinking of its participation in Ukraine as a “special logistical operation”. The challenge now is to accept the risks and to remember that even wars can, and often do, remain contained – and may be fought somewhat indirectly. In the nuclear age, and between nuclear powers, they must remain contained.

If the West allows its missiles to be deployed, a new variable will have been introduced. … The first task is to prepare for those new possibilities. The second task is to think very carefully about what new limits and handrails constraining the conflict can be introduced, even as we jettison the old ones.

Kattie Stallard: Is Vladimir Putin bluffing?

The question is whether the Russian president believes this is the moment to bring that war out of the shadows and enter direct conflict with the West. His response to every single broken red line so far suggests that the answer is a resounding no. But the chilling dilemma for his Western counterparts is that the only way they can know for certain that this is another bluff, is to call it.

Proč zrovna Itálie má potřebu se ohradit proti Stoltenbergovým slovům?

Itálie nechce, aby Ukrajina použila západní zbraně proti Rusku. Italská vláda se ohradila proti výzvě generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, aby spojenci zrušili omezení týkající se použití západních zbraní dodaných Ukrajině proti cílům v Rusku.

Protože italští voliči neradi vidí investice do obrany a jejich vláda je klidně skrývá:

The Italian public, for example, is generally believed to have distinctly unfavorable views toward defense spending, and particularly “guns versus butter” tradeoffs.

Italian officials indicated in 2016 that Italy — despite having agreed at Wales to increase defense spending and specifically to increase equipment spending — would exclude some new military shipbuilding projects from its accounting of military equipment expenditures in the NATO Defence Planning Process because the Italian public would find such expenditures objectionable in a time of fiscal retrenchment.

Karel Dolejší říká: protože ultrapravice.

Historik Vít Smetana o plánech na poválečné nakládání s Německem. Antony Eden zachránil budoucí mocenské postavení Evropy, protože bez průmyslového Německa by mezi Francií a SSSR byla jen step:

Britská politika nebyla vyhraněná, co se týče budoucího nakládání s Německem, a americká politika byla zcela nesourodá a prodělala několik velmi zásadních zvratů. V kruzích americké administrativy existovalo několik vyhraněných skupin.

Na jedné straně lidé ze State Departmentu, kteří si mysleli, že hlavní chybou po první světové válce bylo příliš tvrdé nakládání s Německem a že je potřeba naopak Německo zapojit a jeho hospodářské zdroje využít pro poválečnou rekonstrukci Evropy.

Vedle toho ovšem stála skupina kolem ministra financí Henryho Morgenthaua, který přišel s nápadem na velmi tvrdé nakládání s Německem, s jeho přetvořením na pasteveckou zemi, zničení jeho průmyslových kapacit a tak podobně. To byla teze, která byla americkému prezidentu Rooseveltovi velmi blízká. On byl germanofob par excellence, on v Německu na konci devatenáctého století chodil do školy a vytvořil si silnou averzi vůči všudypřítomné velmocenské aroganci a militarismu. Morgenthauův plán mu tudíž konvenoval.

Na druhé québecké konferenci v roce 1944 byl tento plán dokonce parafován ze strany Roosevelta i Churchilla. Když tam potom ovšem přijel o několik dní později Anthony Eden, tak se zděsil – uvědomil si, co by to znamenalo –, no a tak postupně jak Churchill, tak i Roosevelt se vlastně od toho svého souhlasu s Morgenthauovým plánem distancovali. Samozřejmě pak začala postupně získávat navrch představa Státního departmentu, která se promítla už do výsledků jaltské konference.

Bez průmyslového Německa by byla Evropa časem buď sovětská nebo geopoliticky bezvýznamná.

Pravicový novinář Rudolf Kopecký 30. května 1948 v tajném memorandu spolustraníkům v Československu ze zakázané Národní demokracie píše, jak Sovětský svaz pohlcuje závislé země (viz “Vzpomínky starého novináře”, s. 930):

Sovětský svaz sleduje politiku střídavých výbojů a konsolidace zisků. V přítomné době bude patrně sledovat politiku konsolidace zisků. Mírová ofenzíva, která by uklidnila vzrušení světě, je součástí této taktiky, jež vedla k pohlcení polozávislých zemí. [...] Západní mocnosti chtějí mír, ačkoliv jsou dnes velmi protiruské. Touha po míru je tak silná, že je zapotřebí nové ruské agrese, aby se postavily rozhodně proti Rusku. Proto přijde rozhodně nová ruská mírová ofenzíva, aby je uchlácholila. Až rozhodnutí Rusku oponovat opadne, přijde nový výboj. Západní mocnosti nepodniknou válku pro dosavadní výboje. Kdyby se Rusko spokojilo s tím, co má, západní mocnosti to vezmou — třeba nerady, na vědomí. Naše jediná naděje je, že Rusko bude ve výbojích pokračovat. Nepochybuji o tom, že se tak stane.

Kopecký se samozřejmě mýlí, když – jako mnoho dalších exulantů – předpokládá Třetí světovou válku, která potlačí komunismus, ale jeho analýza práce SSSR s vějičkou míru a hrozbou války proti Západu, je přesná a dá se i dnes aplikovat Putinovo nedávné tvrzení, že je ochoten svolit k příměří za předpokladu, že linie kontaktu zůstane taková, jaká je teď. Když bude Západ chtít, i mír je prý možný! Alternativou je pak prý atomová válka s NATO…

#rusko #ukrajina

Když americká vláda v srpnu 2023 neočekávaně zavedla rozsáhlé technologické sankce na Čínu, napadlo mě, že připomínají zásah Trisolaranů proti lidstvu v knize Problém tří těles. Dnes jsem na jenom chatu tuhle analogii popsal kolegům ve firmě a je načase tento můj originální příspěvek předat lidstvu.

The US semiconductor sanctions are to rob China of their future development in this field, so yet it won't help in the mature tech (e.g., mil, EVs, IoT, home appliances, cell phones).

I think of it as when Trisolarans (here, the US) from The Three-Body Problem book series had 400+ years to get from their unstable trisolar system to Earth. At the start of the journey through space, they had far more advanced technology than humans (here, China) but feared that by the time humanity would develop technology advanced enough to fight off the invasion. So, they disrupted all particle accelerators (here, the tech sanctions) on Earth to give random results so that humans could never progress in understanding of physics to prepare a realistic defense.

Překlad:

Americké polovodičové sankce mají Čínu obrat o jejich budoucí vývoj v této oblasti, ale nepomůže to v legacy/mature technologiích jako např. vojenství, elektroauta, IoT, domácí spotřebiče, mobilní telefony apod.

Trisolarané (zde, USA) z knižní série Problém tří těles měli více než 400 let na to, aby se dostali ze svého nestabilního trisolárního systému na Zemi. Na začátku cesty vesmírem měli mnohem pokročilejší technologii než lidé (zde Čína), ale obávali se, že do té doby lidstvo vyvine technologie dostatečně pokročilé, aby invazi odrazilo. Trisolarané proto narušili všechny urychlovače částic (zde americké technologické sankce) na Zemi, aby dávaly náhodné výsledky a lidé tak nikdy nemohli pokročit v chápání fyziky a připravit realistickou obranu.

O účinnosti amerických technologických sankcí na Čínu spíš pochybuju. Zdrží je, ale nezastaví. Ve výsledku budou čínské technologie zastaralé, ale na Americe nazávislé.

Nacionalismus byl stejným hříchem německým jako českým. S jeho vzestupem pozbývá pokus o syntézu zvanou “BOHEMIA” pevné půdy sdílené oběma národy českých zemí. V roce 1848 poprvé proti sobě stanuly jako nepřátelé. Němci se zdráhali uznat nárok Čechů stát se národem v plném smyslu slova a Češi začali popírat právo českých Němců pokládat české země za svou vlast. Koncem 19. století uvízly vztahy obou národů ve slepé uličce, z níž — jak se oběma zdálo — nebylo východiska. Oba začaly využívat sobě příznivých okolností, jak je vytvářelo politické klima Evropy. Čeští Němci se naneštěstí začali ohlížet po vilémovském Německu a Češi naneštěstí po Rusku a Francii. Pak začala světová válka. Pokud přálo štěstí ústředním mocnostem, strojili čeští Němci plány, jak to po vítězné válce zařídit, aby je už Češi neznepokojovali. Dopadlo to jinak — a Češi to potom “svým” Němcům spočítali. Toto schéma se mělo v další válce i po ní opakovat, ovšem v obludnější podobě. A to z obou stran.

Přistěhovalci [do pohraničí] neměli a ani nemohli mít nějaký niterný vztah k tomu, co tu z dřívějška zbylo. K majetku ostatně přicházeli neuvěřitelně snadno. Stačilo jen chtít — a měl jsi dům. Znelíbilo se ti v něm? Prohospodařil jsi snadno nabyté jmění? Prosím, můžeš dostat další. Tehdy vznikl druh lidí, říkalo se jim “zlatokopové”, kteří se přijeli pod záminkou osídlení “napakovat” a zase odtáhli do vnitrozemí. Ani ti, co se tehdy rozhodli zůstat, si skutečné pouto k novému bydlišti nevytvořili. Vše, co tu zbylo z dřívějška, valem mizelo. A potom: jen velmi nesnadno lze vytvořit opravdový domov, víš-li, že ten, kdo vystavěl dům, ve kterém bydlíš, musel nedlouho před tvým příchodem nedobrovolně odejít. Proto lidé přicházeli a odcházeli. Vlna za vlnou spontánních i organizovaných “dosídlenců” znovu a znovu dobývala tento už předem poražený kraj. Souvislejší trvalé osídlení lze datovat až od šedesátých let, kdy už dospěla první poválečná generace.

Zkouším si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby se z německé strany prosadila snaha jednorázově restituovat onen STATUS OUO ANTE. To by pak znamenalo: vyklizení někdejšího Sudetenland; příchod tří milionů Němců, kteří by k českým zemím neměli žádný niterný vztah; zjednání místa někde ve vnitrozemí pro tři miliony Čechů, kteří by s tímto řešením nebyli srozuměni; znamenalo by to i faktické anektování českého pohraničí Německem. Vystupňované napětí v etnicky českých Čechách by pak nejspíš vyústilo v nastolení šovinisticko-fašistického režimu. Jeho představitelé by se začali ohlížet po nějaké síle odjinud, která by podpořila jejich revindifikační touhy — a zneužívala by jich. Středoevropská atmosféra by byla otrávena na dobu několika generací a historie by získala příležitost k opakování jedné z velmi nepodařených kapitol.

Online kniha.

O Americe:

My ještě žijeme z antiky a židovství, celá Evropa; sotva o tom víme, ale antika je ve všem. Na americké civilizaci je vidět, že přímo z antiky nerostla, je v ní prvek nový, to pionýrství, ten praktický optimismus; my se proto máme čemu učit od nich tak jako oni od nás.

Domů chodil desítky kilometrů pěšky (45 km Brno-Čejč, 105 km Vídeň-Čejč):

Z Brna jsem chodíval domů pěšky … Potom zavřeli školy, a já jsem šel pěšky domů, do Čejče. … Poprvé jsem byl ve Vídni jako zámečnický učedník; jednou o prázdninách jsem jako gymnazista šel do Vídně pěšky.

Odmítal Darwinovu teorii o vývoji druhů, byl – dnešním slovníkem – kreacionista”:

…odmítám Darwinovu mechanickou nahodilost, odmítám jeho selekční princip boje o život. Při vší své anglické empiričnosti má Darwin fantastickou metodu právě v tom, že z metodické stupnice podle podoby učinil stupnici vývojovou, descendenční. Proti Darwinovi přece přírodovědci postavili Lamarcka; neolamarckismem učiněn ústupek darwinismu, neodarwinismem se dělají ústupky lamarckismu v rozličných formách. Konečně se ozývají vitalisté, také rozmanitých škol. Jako laik si z toho vybírám to poučení, že o skutečném vzniku druhů, respektive druhů nových, vědecky ještě nic nevíme. Po mém rozumu je darwinismus jedna z forem historicismu a relativismu, proti kterému jsem vždycky hájil realismus. Nevěřím, že se, jak to chce Haeckel, množství živočichů vyvinulo z několika pradruhů, nebo dokonce z pradruhu jednoho, a nevěřím, jak pravím, v rozdruhování nahodilé a mechanické.

Držím se hypotézy tvořitelské; s tvůrcem mně ideje dostávají jistou podstatu metafyzickou, totiž že jsou a byly ideami tvořitelovými.

…

Ano. Ale to neznamená, že přijímám Platonovy názory všecky. Jsem platonikem potud, že v kosmu hledám ideje, že v tom, co pomíjí, hledám to, co trvá a je věčné. Nemohu se zajímat jen o pohyb, ale o to, co se pohybuje, co se mění. Ve vývoji přírodním hledám účel a řád, v dějstvu historickém smysl; kladu si otázku, k čemu se to všecko dělo a kam to směřuje. Proti darwinismu, proti jednostrannému evolucionismu a historismu zdůrazňuju stránku statickou: to, co trvá a je na věky.

O Lužických Srbech:

[V Lipsku] jsem se seznámil s lužickým spisovatelem Pjechem (německy se psal Pech), horoucím milovníkem Havlíčka. … Tenkrát mě také zajímalo studium a pozorování Lužických Srbů; v Drážďanech jich bylo víc, tam jsem mohl občas hovořit s těmi, kteří se soustřeďovali kolem katolického dvorního chrámu. Hlavně jsem pozoroval na Pjechovi, německém překladateli Pypina-Spasowicze, jak se z Lužičana stává Němec a co slovanského na Lužičanech ještě zůstalo. … Dnes jsou všichni slovanští národové až na Lužičany svobodní … Slovanští národové, až na Lužičany, světovou válkou byli všichni osvobozeni a sjednoceni.

Žebrota mravní

O Tolstého muzictvi

O nutnosti armády

O tloušťce

V roce 1935 byla mezi ČSR a SSSR podepsána smlouva, která obsahovala závazek o vzájemné pomoci v případě napadení Německem. Prohradní novinář Karel Čapek tím ztratil jakoukoliv soudnost a začal v textu “Čeští intelektuálové k nové ústavě Sovětského svazu“ z července 1936 ze sbírky publicistických textů Od člověka k člověku III oslavovat novou sovětskou ústavu”:

První pocit, který ve mně vzbuzuje návrh nové ústavy SSSR, je pocit radosti a úlevy. Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie. Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Není pochyby, že nový typ sovětské demokracie zanechá hluboké stopy i v těch zemích, kde existuje fašistická diktatura. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.

Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové sovětské ústavy nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.

Pro mne jako Slovana-Evropana má veliký význam ještě jedna skutečnost: dříve byl Sovětský svaz nazýván Euroasií, čímž bylo zdůrazňováno, že SSSR je zemí spíše asiatskou než evropskou. Teď však již o tom nemůže být ani řeči. Kdo četl návrh nové ústavy Sovětského svazu, nemůže nepřiznat, že Sovětský svaz je Evropa, a to Evropa v nejlepším smyslu tohoto jména. Tím ovšem nechci říci, že by SSSR kopíroval západoevropské země.

Za velmi pozoruhodnou pokládám také tu skutečnost, že podle nového návrhu sovětské ústavy je přípustné a je zákonem chráněno osobní vlastnictví občanů, jejich pracovní důchody, úspory atd. To je velmi vážný a moudrý bod ústavy.

Praha–Moskva, červenec 1936

Srovnejte s atmosféru let 1940-1945 ve Velké Británii, kterou popisuje George Orwell v eseji “The Freedom of the Press” z roku 1945. Ukazuje v ní, jak se mu v letech válečného spojenectví Velké Británie a Sovětského svazu nedařilo vydat novelu Farma zvířat, protože britská vláda vytvářela nátlak na nakladatele, aby nevydávali tak ostře protisovětské dílo:

At this moment what is demanded by the prevailing orthodoxy is an uncritical admiration of Soviet Russia. Everyone knows this, nearly everyone acts on it. Any serious criticism of the Soviet régime, any disclosure of facts which the Soviet government would prefer to keep hidden, is next door to unprintable. And this nation-wide conspiracy to flatter our ally takes place, curiously enough, against a background of genuine intellectual tolerance. For though you are not allowed to criticise the Soviet government, at least you are reasonably free to criticise our own. Hardly anyone will print an attack on Stalin, but it is quite safe to attack Churchill, at any rate in books and periodicals.

Politicko-geografické orákulum Michael Romancov opět promluvilo (41. minuta):

My se musíme snažit být v takové formě, abychom Spojeným státům mohli být v prvé řadě partnerem – a to ne tak strašlivě slabým partnerem, jak jsme v současnosti, že v zásadě z amerického pohledu dává smysl přemýšlet o Evropě jako o zátěži –, ale partnerem, který jim bude schopen nějakým způsobem opravdu výrazně asistovat, sekundovat. To by měla být teď naše vize – strategická vize na 15-20 let.

Dodává i co se stane, když nebudeme našeho “partnera” na slovo poslouchat:

Jinak si Spojené státy budou dělat v rámci svých vlastních strategických a politických kalkulací, co chtějí. To se už stalo v roce 2003 [v předvečer války v Iráku], když [Američané] rozdělili Evropu na “starou” a “novou”. Američané jako první rozdělili Evropu a tím ukázali cestu Rusku, Číně a všem ostatním.

Nikdy – naprosto nikdy – nesmíme dopustit, aby se Evropa stala prostředkem pro dosahování cílů někoho jiného. Ani kdyby to byl náš partner a ochránce z benevolentního amerického impéria.

---

Neuvěřitelné, on se k tomu defétismu hlásí a ještě ho později vydal tiskem.

Pert Pithart přišel s alternativní vizí československé zahraniční politiky mezi válkami. Zakládá ji na knihách Genese Československa a Sovětizace Československa od Josefa Kalvody a Vzpomínky starého novináře Rudolfa Kopeckého, které jsou výrazně kritické vůči Masarykovi a Benešovi.

Československá zahraniční politika byla, jak se s naprostou jistotou ukázalo v Mnichově 1938, naprostá katastrofa. Celá země jí byla zaskočena, protože celých dvacet let byla zahraniční politika řízena jediným mužem – Edvardem Benešem, nad kterým navíc držel ochrannou ruku tatíček Masaryk.

Benešovy plány k zajištění bezpečnosti ČSR byly tyto:

• Ústředním plánem bylo přimknout se k Francii a Británii a přinutit je k zajištění československé bezpečnosti ač by československý příspěvek ke své vlastní bezpečnosti byl jakkoliv malý nebo pochybný.
• Když se Beneš v polovině 30. let začal obávat o pevnost “spojeneckého” svazku s Francií, dohodl obrannou smlouvu se Sovětským svazem ačkoliv ČSR neměla se SSSR pozemní hranici a nebylo zcela jasné, jak by jeho pomoc do Československa dorazila. Ani jedna ze smluv nebyla ČSR v Mnichově platná.
• Dalším projektem byla tzv. Malá dohoda, která cílila na eliminaci očekávaných maďarských plánů změnu hranic. Malá dohoda byla mylná protože Maďarsko nepředstavovalo v době mezi válkami akutní problém.
• Beneš dále sázel na Společnost národů, která měla udržet stabilitu stávajícího systému. Ukázala se ale jako zcela bezzubá.

Paradoxem těchto politik byl nezájem a dokonce antagonizace zemí, které byly také silně ohroženy Německem.

Karel Kramář měl jiný plán. Jeho krajně pravicová strana Národní demokracie měla za to, že Německo je hlavním bezpečnostním problémem republiky a proto chtěla spolupracovat s Polskem a Rakouskem, zeměmi, které byly stejně jako Československo první na ráně, kdyby se Německo rozhodlo zaútočit. (Pro Masaryka s Benešem bylo Polsko zaostale bigotně katolické, Rakousko pak starým “žalářem národů”.)

Kramář byl ještě za Rakouska hlavním českým politikem. V éře ČSR byl už jen smutnou zahořklou postavičkou s minimálním vlivem. Jeho Národní demokracie byla v politickém systému ČSR stranou krajně pravicovou s fašistickými elementy a s velice malým vlivem a volebními zisky okolo 5 %.

Vztahy s Polskem byly v celém meziválečném období špatné. Začalo to českým obsazením Těšínska ve chvíli, kdy Polsko bylo pod existenčním útokem Sovětského svazu a skončilo, když nám to Polsko “vrátilo” hned po Mnichovu a donutilo nás Těšínsko podstoupit.