Rozdíly mezi evropskou a americkou paralýzou
Ten stejný týden v prosinci se staly dvě odlišné, ale v něčem přecejen podobné věci. Americký Kongres odmítl schválit peníze pro Ukrajinu, za které by jí americká vláda mohla dodávat vojenské vybavení, a EU schválila začátek jednání o přistoupení Ukrajiny od EU, ale nepřekonala maďarské veto stran 50 miliard euro pomoci Ukrajině.
V médiích byly tyto události ze začátku popisovány tak, že Amerika svou roli nezvládla, ale Evropa ano, protože začátek ukrajinských rozhovorů o členství v EU by byl před dvěma lety nepřestavitelný, a teď je to realita. Pak je tady ale ta věc s penězi pro Ukrajinu. Amerika i EU při jejich schvalování selhaly a pomoc prozatím nechválily. V tomhle selhání je rozdíl: americké peníze dojdou do konce roku, ty evropské ještě zdaleka ne a navíc jsou zde bilaterální peníze typu vláda-vláda.
Tyhle rozdíly v akutnosti nedostatku peněz, jsou pro mnoho komentátorů špatně rozlišitelné a vše se shrnulo pod banner “Západ zradil Ukrajinu” (např. Edward Lucas v Deníku N). Pokud je to zrada Ukrajiny, pak pouze z americké strany, protože není vůbec jisté, že Biden z Kongresu peníze vyrazí, o tom, že Evropané peníze dodají nikdo nepochybuje, nanejvýš přijdou později.
Alexander Clarkson si v článku Orbán není Trump Evropy tohohle rozdílu povšiml:
In contrast to the grinding complexity of EU decision-making, the U.S. system can move with blinding speed when confronted with a sudden geopolitical challenge. … That stood in stark contrast to the initial scrambling among EU institutions to coordinate the European response to the war. Yet the polarization stoked by Trump and other far-right figures fundamentally hostile not just toward Democrats, but even to moderate voices within the Republican Party, has made it increasingly difficult for the U.S. to mobilize its full potential as a global power.
While the EU has developed strategies over many decades to manage the chronic problems surrounding the leverage wielded by domestic veto players, the breakdown of bipartisan consensus in Washington since the rise of Trump has left U.S. institutions struggling to manage acute forms of political dysfunction for which they lack effective tools. To stretch the medical analogy a little further, for Brussels, the challenge Orban represents is equivalent to chronic back pain that some people prefer to manage with temporary relief rather than finally solve through a much riskier surgery. By contrast, the acute threat that Trump represents to Washington’s ability to project power is closer to a heart attack that results in crippling internal damage even when the patient avoids a terminal outcome.
…the revival of Trump’s electoral fortunes indicates how acutely vulnerable the U.S. constitutional order has become to populist attack. Now, with mounting pressure on all sides, Europeans must calmly resolve the chronic weaknesses within their institutions before a far-right triumph in Washington forces them to do so in an atmosphere of frantic desperation.