Jihovietnamský scénář pro Ukrajinu
Námět na tenhle text jsem si už uložil 15. březena 2023. Měsíce předtím jsem se pod dojmem knihy Sympatizant od Viet Thanh Nguyena, která se odehrává v prostředí jihovietnamských uprchlíků, kteří po pádu Vietnamské republiky (1955-1975) utekli do USA, zabýval válkami ve Vietnamu. Tehdy i dnes mi přijde, že v některých ohledech se poslední roky Jižního Vietnamu stávají předobrazem Ukrajiny prohrávající ve válce s Ruskem.
I jiní nacházejí na Ukrajině aluze na americkou vietnamskou válku. Michael Kofman v podcastu Brussels Sprouts říká, že nevěří estonské analýze, která rozebírá, jak porazit Rusko, v tom, že by bylo třeba každého půl roku vyřadit z boje padesát tisíc ruských vojáků, aby Rusko ztratilo schopnost obnovovat své síly, protože mu to přijde jako “mcnamarovské počty”.
Stručná historie válek ve Vietnamu
Během druhé světové války Francie částečně přišla o kontrolu nad Vietnamem, který byl od druhé půlky 19. století její kolonií a musela se o něj “podělit” s Japonskem. Po konci války se pokoušela kontrolu nad Indočínou obnovit, ale byla poražena a oblast byla na Ženevské konferenci roku 1954 rozdělena na Laos, Kambodžu, komunistický Severní Vietnam a republikánský Jižní Vietnam.
Tak jak Francie z Vietnamu odcházela, rostlo v něm angažmá USA. Protože komunistický Sever porušoval dohody z Ženevy, podle kterých měly ustat všechny nepřátelské akce, musely USA pomáhal Jižnímu Vietnamu s odrážením jak pravidelných jednotek komunistů ze Severu, tak Severem podporovaných komunistických partizánů na Jihu. Američané se nakonec museli do války zapojit přímo a jejich jednotky ve spolupráci s jihovietnamskou armádou zemi dlouho úspěšně bránily. Nedosáhli ale nikdy dlouhodobého potlačení komunistů, protože jediný způsob jak toho dosáhnout by byla pozemní invaze do Severního Vietnamu, odkud byly nepřátelské akce organizovány. K invazi na Sever nikdy nedošlo, protože zde byla obava z “korejského scénáře”, ve kterém Čína kdysi vyslala 1,5 milionu vojáků na pomoc téměř zhroucené KLDR.
Mezi lety 1969-1972 probíhala tzv. “vietnamizace” války; USA stahovaly své vojáky a předávaly bojové úkoly armádě Vietnamské republiky. Jih byl sice pod silným tlakem komunistů, ale držel se. Začátkem roku 1973 byl Jižní Vietnam Američany donucen podepsat příměří v podobě tzv. Pařížské dohody (Kissinger a komunistický revolucionář Tho za ni dostali ten rok Nobelovu cenu míru…), jejíž hlavním bodem byl spořádaný odchod Američanů z Jižního Vietnamu. Jihovietnamský prezident Thieu si byl vědom nevýhodnosti dohody, která ponechávala dvě stě tisíc členů Vietkongu na území Jižního Vietnamu a předjímá jejich začlenění do jihovietnamské vlády a která mohla být kdykoliv komunisty porušena. Thieu na poslední chvíli dohodu podepsal, protože ho přesvědčil tajný soukromý příslib prezidenta Nixona, že v případě pokračujících útoků komunistů Američané zahájí letecké bombardování Hanoje. Američané se v březnu 1973 z Jižního Vietnamu “se ctí” stáhli a ve Vietnamu tak technicky vzato neprohráli, protože pád Jižního Vietnamu přišel až o dva roky později.
Problémy zrazeného Jižního Vietnamu
Jižní Vietnam měl na přelomu let 1974/1975 nad komunisty relativní převahu v počtu tanků, dělostřelectva, vojáků a letadel, ale nedostávalo se mu munice, pohonných hmot a náhradních dílů, takže mnoho z techniky bylo nepojízdné. Špatná ekonomická situace země měla za následek neproplácení vojenských výsluh a tím i nízkou morálku mnohých jednotek, které navíc leckdy vedli zkorumpovaní a neschopní velitelé. S tím jak Nixona politicky oslabovala kauza Watergate a jak radikalizovaný Kongres vedený Demokraty zakázal prezidentovi přímé užití americké armády a seškrtal peníze na vojenskou a materiální pomoc Jižnímu Vietnamu, se komunisté po dlouhých vnitřních diskuzích rozhodli porušit i dva roku starou Pařížskou dohodu o příměří a koncem roku 1974 opět zaútočili.
Jih se už žádného Nixonem slibovaného amerického vojenského zásahu nedočkal. Kongres odmítl novému prezidentovi Fordovi dát jakékoliv další peníze, za které by si Jih mohl koupit chybějící pohonné hmoty a doplnit stavy dělostřelecké munice. Několik po sobě jdoucích fatálních jihovietnamských vojenských rozhodnutí způsobilo průlom komunistických jednotek do nitra země a rychlý pád několika významných měst; obrana Jihu se rychle hroutila. Likvidací Vietnamské republiky nastal 30. dubna 1975 všemi vytoužený mír.
Komunisté zvítězili i proto, že měli vůli k vítězství, která nebrala ohled na obrovské ztráty svých vojáků (až 1,5 milionu padlých a raněných…) a předchozí dohody o příměří.
Jak to souvisí s Ukrajinou
Ukrajina je na tom dnes v mnohém podobně jak na tom byl Jižní Vietnam mezi lety 1973-1975:
- závislá na zahraniční pomoci v oblastech financování správy státu, výcviku vojáků, dodávek techniky a dělostřelecké munice
- spojenci mají vnitřní problémy a nejsou schopní včas a v dostatečném množství pomoc poskytovat
- nízká kvalita výcviku způsobuje, že jen malá část jednotek je schopna vést útočné akce
- nedostatek kvalitních poddůstojníků a nižších důstojníků
- nedostatek náhradních dílů a vyškolených opravářů techniky
- relativní dostatek těžké techniky (tanky, BVP, transportéry, dělostřelectvo) je v kontrastu se zásadním nedostatek dělostřeleckých granátů a raket
Michael Kofman v jiném podcastu říká, že Ukrajina zatím neprohrává. Letošní rok pro ní sice bude těžký, ale pokud dostane dostatečnou podporu, může se v roce 2025 válka obracet v její prospěch, protože Rusko už nemá, jak zvyšovat vojenskou výrobu, Západ svoji výrobu ale právě rozjíždí. Pokud ale Západ zastaví svou podporu, Ukrajina začne prohrávat a ani při nejlepší vůli nemá šanci jen ze svých vlastních zdrojů dlouhodobě Rusku vzdorovat.
V takovém případě by ji čekal osud Jižního Vietnamu a jeho lidu. Země dobytá nepřítelem, který nerespektuje žádnou dohodu, by byla přičleněná k jeho státnímu území, lid by byl podrobený a proskribovaný, po milionech by uprchl do jiných zemí, zapomnělo by se na něj, zapomnělo by se na to proč bojoval, jeho bývalí spojenci by se při jakékoliv zmínce Ukrajiny cítili trapně, protože ji kdysi zradili.