V motolandech Evropy je nízká nezaměstnanost: Česko 2,8 %, Německo 3,5 %, Slovensko 5,2 %. I kdybychom v těchhle průmyslových zemích chtěli vyrábět řádově více munice, tanků, transportérů, bojových vozidel a raket, abychom je použili k obraně Evropy na Ukrajině, nemáme na to volné dělníky, kapitál ani stroje. S řešením paradoxně přijde Trump 2.0.

Trump nenávidí amerických schodek obchodní bilance se světem. Ve schodku, který mu vzniká v obchodu s Evropskou unií, zvláště nenávidí zastoupení evropských automobilů na americkém trhu. Američani kupují evropská auta, ale Evropané ta americká ne, proto chce Trump na ně zavést 10-20% celní tarif, čím by se stala na americkém trhu nekonkurenceschopná.

Evropané se můžou pokusit tarifům v oblasti aut vyhnout a přesvědčit Trumpa, aby auta vyňal a něco mu za to nabídnout, třeba větší nákupy amerického LNG nebo amerických zbraní pro sebe i Ukrajinu. To by byla chyba, protože zrovna tyhle tarify v kombinací s rostoucím tlakem čínských aut, sice budou znamenat katastrofu pro evropský automobilový průmysl, ale uvolní přesně ty zdroje, které potřebujeme k masivní výrobě zbraní – tak masivní, jako teď vyrábíme auta.

Nemožnost prodat auta do Ameriky znamená uvolnění průmyslového dělnictva, strojů a kapitálu vhodného na výrobu zbraní. (Jinou možností je migrace a zaškolení afrického dělnictva, nebo počkání zhrouceni Ukrajiny a příchod jejích dělníků.)

#eu #ukrajina #trump2

Doufám, ne, žádám, aby to americké veřejné mínění pochopilo. Doufám, že pochopí, že my nejsme útočníci. My jsme obránci. Nenapadli jsme Severní Vietnam. Nežádali jsme Sever, aby nahradil Ho Či Mina. Tak proč bychom my měli měnit vládu Thieua a Kyho, svou zákonnou vládu? Po svržení Thieua a Kyho [komunisté] nepřestanou klást své požadavky. ... Pokud jim to dovolíme, dosáhnou svého cíle. Už dřív vyhráli válku v Paříži v roce 1954, ne v bitvě u Dien Bien Phu. A teď se snaží vyhrát válku ve Washingtonu, zatímco ve Vietnamu prohrávají. Nesmíme je nechat hrát tuhle hru.

Vồlồđimir Zêlềnskyj jel na několik dní do Spojených států přestavit svůj plán na vítězství Ukrajiny ve válce s Ruskem. Představil ho nejenom úřadujícímu prezidentovi Bidenovi, ale také oběma kandidátům na prezidenta. Není úplně podstatné, co je obsahem plánu (z veřejné části: bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, dodávky moderních zbraní, udržení Kurské oblasti a finanční pomoc při obnově ekonomiky), ale jakého nepřátelského přijetí se dočkal.

Většina komentářů se jako obvykle soustředila na Trumpa.

Že Trump označil Zelenského za “obchodníka”:

Vidím, že dorazil Zelenskyj. Zelenského považuji za nejlepšího obchodníka v historii! Pokaždé, když přijede do naší země, vrátí se domů s 60 miliardami dolarů, miliardami!

Že Zelenský neví, co má dělat:

Prostě nevědí, co dělat. Jsou v blbé pozici. Je to smutné. Prostě nevědí, co dělat.

A odmítl, že by Zelenského země ještě existovala:

Protože Ukrajina je pryč, není to už Ukrajina. Už nikdy nemůžete nahradit ta města a vesnice a nikdy nemůžete nahradit mrtvé lidi, tolik mrtvých lidí. Jakákoli dohoda, i ta nejhorší, by byla lepší než to, co právě teď máme. Kdyby udělali špatnou dohodu, bylo by to mnohem lepší. O trochu by přišli, a všichni by žili, budovy by stály.

To se dalo čekat. I kdyby Trump nebyl naštvaný, že byl Zelenskyj na návštěvě v pensylvánské muničce, určitě by utrousil nějaká ostrá prohlášení, aby se dostal mediálního pokrytí.

Mnohem příznačnější je, že Zelenského návrhy odmítli i představitelé současné americké vlády, poslali ho domů plán “přepracovat” s tím, že se k němu vrátí později. Aby nebyl Zelenský smutný, tak mu na cestu domů přibalili klouzavou munici typu vzduch-země, kterou bude moci tucet ukrajinských pilotů vypouštět ze svých pěti stíhaček F-16 a balíček vojenské pomoci v ceně 8 miliard dolarů k tomu.

Německý kancléř Scholz, který zrovna pobýval ve Spojených státech, po stoosmdesáté odmítl Zelenského žádost o německé rakety Taurus a aby je Ukrajinci mohli používat proti cílům v Rusku, protože se to neslučuje s kancléřovým “osobním postojem”. Což dobře ukazuje na neexistenci strategické kultury v Německu, která přeskakuje od “nedáme vám zbraně jen 5000 helem” po “německé tanky útočící do nitra ruské Kurské oblasti jsou OK” a rozhoduje nějaký “osobní” postoj kancléře.

Český prezident Petr Pavel, který ve své autobiografii rozhodně tvrdí, že se Československo mělo za mnichovské knize vojensky bránit, Ukrajině poradil, aby viděla věci realisticky a s nějakými územními ztrátami se ve jménu záchrany životů a míru v Evropě smířila.

Současnou situaci Ukrajiny jsem tu už k posledním dvou rokům Jižního Vietnamu (Vietnamské republice) přirovnával. V letech 1974-1975 komunistický Severní Vietnam pokračoval v porušování Pařížských mírových dohod z roku 1973, na jejichž základě se Spojené státy z Jižního Vietnamu stáhly a zaútočil na Jižní Vietnam. Nekompetence jihovietnamských velitelů a nedostatek pohonných hmot a nábojů způsobovaly neočekávaně rychlý kolaps jihovietnamské armády na různých částech fronty a komunisté dosahovali mnohem rychlejšího postupu, než původně předpokládali.

Tady je ona slibovaná paralela ze Zelenským: Jihovietnamský prezident Thieu pověřil Phuonga svého velvyslance v USA, aby oslovil významné demokratické a republikánské politiky v Senátu s žádostí o pohonné hmoty a granáty pro svou armádu. Spojené státy byly už ale tak unavené Vietnamskou válkou, že ač republikánská vláda byla ochotna vojensky intervenovat a poskytnou materiální podporu bránící se zemi, demokraty ovládaný Kongres přijal zákony, které vládě svazovaly ruce.

Dnes jsou USA ve vztahu k Ukrajině ve stejné situaci, jen s prohozenými znaménky – demokratická administrativa je ochotná Ukrajině pomáhat a silná republikánská opozice, její politiku blokuje.

Ještě před svou vynucenou rezignací rok 1974 republikánský prezident Nixon veřejně i soukromě prezidentu Thieu slíbil vojenský zásah, pokud Sever nebude dodržovat mírové dohody z Paříže (všeobecně se očekávalo další kolo bombardování Hanoje). Nixon ani jeho nástupce Ford ale po 15. srpnu 1973 nemohli vést bojové aktivity v Kambodži, Laosu, Severním Vietnamu a Jižním Vietnamu, protože jim zákon známý jako Case-Church Amendment zakázal, aby k tomuto účelu použili jakékoliv federální prostředky, ač se USA v Pařížských dohodách zavázaly Jižní Vietnam v případě napadení podporovat dodávkami zbraní.

Finanční a materiální podpora Jižního Vietnamu pokračovala až do dubna 1975, ale v mnohem menší míře než bylo třeba. Jak demokratická blokace vypadala v praxi? Kongres např. v roce 1974 snížil roční finanční pomoc Jižnímu Vietnamu z 1 miliardy na 700 milionů dolarů. Kongres později odhlasoval další omezení finančních prostředků s předpokládaným úplným přerušení toku peněz v roce 1976. Koncem ledna 1975 prezident Ford žádá Kongres o 522 milionů dolarů na vojenskou pomoc pro Jižní Vietnam, který se nachází v tíživé vojenské situaci. Za tyto peníze se měly dodat granáty, pohonné hmoty a náhradní díly. Podle tvrzení prezidenta Forda měl Severní Vietnam v Jižním Vietnamu 289 000 vojáků, tanky, těžké dělostřelectvo a stovky protiletadlových zbraní. Kongres Fordovu žádost zamítl.

Kongres odmítl i žádost o 722 milionů dolarů z dubna 1975, které chtěl Ford použít na evakuaci Vietnamců a Američanů z Jižního Vietnamu. Podle jednoho předního Demokrata ze Senátu by použití amerických vojáků k evakuaci Vietnamců bylo nepraktické, nebezpečné a opět vrátilo Ameriku do války. Jiná Fordova žádost o 250 milionů dolarů ekonomické pomoci Jižnímu Vietnamu byla Kongresem taky zamítnuta. A proto prezident 23. dubna 1975 těmito slovy ohlásil konec amerických snah ve Vietnamu:

Dnes může Amerika znovu získat pocit hrdosti, který existoval před Vietnamem, hrdosti, které nelze dosáhnout znovu vybojováním války, která, aspoň pokud jde o Ameriku, je ukonce.

Jedním z těch, kdo v Kongresu bojovali co nejrychlejší odchod Ameriky z Vietnamu bez ohledu na to, jestli to potopí Jižní Vietnam, byl mladý senátor Joe Biden. Biden v dubnu nepodpořil omezený 150milionový plán na evakuaci Američanů a některých Vietnamců z Jihu, v květnu – už po pádu Saigonu – se nezúčastnil hlasování o 405milionovém plánu na relokaci statisíců Jihovietnamců do Spojených států. (Řada “fack-checking” stránek se zabývala otázkou, jak se choval Joe Biden roku 1975 stran pomoci Jižnímu Vietnamu a jeho uprchlíkům. Např. server PolitiFact hodnotí tvrzení “v roce 1975 se tehdejší senátor Joe Biden postavil proti úsilí prezidenta Geralda Forda pomoci Jižnímu Vietnamu a evakuaci uprchlíků” jako z “velké části nepravdivé”, ale to jen proto, že se zabýval druhou částí otázky a Bidenovo sabotování vojenské pomoci Jižnímu Vietnamu ignoroval.)

Joe Biden má totiž historii pojebu spojenců. Když byl Biden viceprezident, tvrdil, že stažení z Afghánistánu, které by působilo jako zrada spojenců, je rozumné a “není třeba si s tím dělat starosti”, protože “jsme to už jednou udělali ve Vietnamu a Nixon s Kissingerem se z toho dostali”.

Bidena už čeká v úřadu prezidenta jen pár měsíců, přesto se pořád může zúčastnit vojenského debaklu svého ukrajinského spojence.

Zelenský by se pak mohl třeba inspirovat rezignační řečí jihovietnamského prezidenta Thieua z 21. dubna 1975:

Američané nás požádali, abychom udělali nemožnou věc... Žádali jste nás, abychom udělali něco, co jste sami s půl milionem vycvičených vojáků a zkušených velitelů, s výdaji téměř 300 miliard dolarů za šest let, nedokázali udělat.

Neříkám, že vás ve Vietnamu porazili komunisté, ale ani jste nevyhráli, protože jste si našli čestný způsob, jak z války vycouvat. V současnosti naše armáda nemá zbraně, munici, vrtulníky, letadla ani bombardéry a vy nás žádáte, abychom udělali něco tak uskutečnitelného jako naplnit oceán oblázky.

Necháváte naše vojáky zemřít pod krupobitím granátů. Je to z vaší strany nelidský čin nelidského spojence. Odmítnout pomoci spojenci a opustit ho je nelidské…

Spojené státy jsou hrdé na to, že jsou neporazitelným obhájcem spravedlnosti a svobody. Mají ale americká prohlášení ještě nějakou hodnotu? Jsou závazky Spojených států stále platné?

Třista milionů dolarů není pro vás velká částka v porovnání s množstvím peněz, které jste zde utratili za posledních deset let. Tato suma nám vystačí na pouhých deset dní bojů. A za tuto sumu mě žádáte, abych dosáhl vítězství nebo alespoň blokoval útoky komunistů… něco, co jste za šest let sami nedosáhli.

Celé je to absurdní.

#vietnam #ukrajina

Pravicový novinář Rudolf Kopecký 30. května 1948 v tajném memorandu spolustraníkům v Československu ze zakázané Národní demokracie píše, jak Sovětský svaz pohlcuje závislé země (viz “Vzpomínky starého novináře”, s. 930):

Sovětský svaz sleduje politiku střídavých výbojů a konsolidace zisků. V přítomné době bude patrně sledovat politiku konsolidace zisků. Mírová ofenzíva, která by uklidnila vzrušení světě, je součástí této taktiky, jež vedla k pohlcení polozávislých zemí. [...] Západní mocnosti chtějí mír, ačkoliv jsou dnes velmi protiruské. Touha po míru je tak silná, že je zapotřebí nové ruské agrese, aby se postavily rozhodně proti Rusku. Proto přijde rozhodně nová ruská mírová ofenzíva, aby je uchlácholila. Až rozhodnutí Rusku oponovat opadne, přijde nový výboj. Západní mocnosti nepodniknou válku pro dosavadní výboje. Kdyby se Rusko spokojilo s tím, co má, západní mocnosti to vezmou — třeba nerady, na vědomí. Naše jediná naděje je, že Rusko bude ve výbojích pokračovat. Nepochybuji o tom, že se tak stane.

Kopecký se samozřejmě mýlí, když – jako mnoho dalších exulantů – předpokládá Třetí světovou válku, která potlačí komunismus, ale jeho analýza práce SSSR s vějičkou míru a hrozbou války proti Západu, je přesná a dá se i dnes aplikovat Putinovo nedávné tvrzení, že je ochoten svolit k příměří za předpokladu, že linie kontaktu zůstane taková, jaká je teď. Když bude Západ chtít, i mír je prý možný! Alternativou je pak prý atomová válka s NATO…

#rusko #ukrajina

Námět na tenhle text jsem si už uložil 15. březena 2023. Měsíce předtím jsem se pod dojmem knihy Sympatizant od Viet Thanh Nguyena, která se odehrává v prostředí jihovietnamských uprchlíků, kteří po pádu Vietnamské republiky (1955-1975) utekli do USA, zabýval válkami ve Vietnamu. Tehdy i dnes mi přijde, že v některých ohledech se poslední roky Jižního Vietnamu stávají předobrazem Ukrajiny prohrávající ve válce s Ruskem.

I jiní nacházejí na Ukrajině aluze na americkou vietnamskou válku. Michael Kofman v podcastu Brussels Sprouts říká, že nevěří estonské analýze, která rozebírá, jak porazit Rusko, v tom, že by bylo třeba každého půl roku vyřadit z boje padesát tisíc ruských vojáků, aby Rusko ztratilo schopnost obnovovat své síly, protože mu to přijde jako “mcnamarovské počty”.

Stručná historie válek ve Vietnamu

Během druhé světové války Francie částečně přišla o kontrolu nad Vietnamem, který byl od druhé půlky 19. století její kolonií a musela se o něj “podělit” s Japonskem. Po konci války se pokoušela kontrolu nad Indočínou obnovit, ale byla poražena a oblast byla na Ženevské konferenci roku 1954 rozdělena na Laos, Kambodžu, komunistický Severní Vietnam a republikánský Jižní Vietnam.

Tak jak Francie z Vietnamu odcházela, rostlo v něm angažmá USA. Protože komunistický Sever porušoval dohody z Ženevy, podle kterých měly ustat všechny nepřátelské akce, musely USA pomáhal Jižnímu Vietnamu s odrážením jak pravidelných jednotek komunistů ze Severu, tak Severem podporovaných komunistických partizánů na Jihu. Američané se nakonec museli do války zapojit přímo a jejich jednotky ve spolupráci s jihovietnamskou armádou zemi dlouho úspěšně bránily. Nedosáhli ale nikdy dlouhodobého potlačení komunistů, protože jediný způsob jak toho dosáhnout by byla pozemní invaze do Severního Vietnamu, odkud byly nepřátelské akce organizovány. K invazi na Sever nikdy nedošlo, protože zde byla obava z “korejského scénáře”, ve kterém Čína kdysi vyslala 1,5 milionu vojáků na pomoc téměř zhroucené KLDR.

Mezi lety 1969-1972 probíhala tzv. “vietnamizace” války; USA stahovaly své vojáky a předávaly bojové úkoly armádě Vietnamské republiky. Jih byl sice pod silným tlakem komunistů, ale držel se. Začátkem roku 1973 byl Jižní Vietnam Američany donucen podepsat příměří v podobě tzv. Pařížské dohody (Kissinger a komunistický revolucionář Tho za ni dostali ten rok Nobelovu cenu míru…), jejíž hlavním bodem byl spořádaný odchod Američanů z Jižního Vietnamu. Jihovietnamský prezident Thieu si byl vědom nevýhodnosti dohody, která ponechávala dvě stě tisíc členů Vietkongu na území Jižního Vietnamu a předjímá jejich začlenění do jihovietnamské vlády a která mohla být kdykoliv komunisty porušena. Thieu na poslední chvíli dohodu podepsal, protože ho přesvědčil tajný soukromý příslib prezidenta Nixona, že v případě pokračujících útoků komunistů Američané zahájí letecké bombardování Hanoje. Američané se v březnu 1973 z Jižního Vietnamu “se ctí” stáhli a ve Vietnamu tak technicky vzato neprohráli, protože pád Jižního Vietnamu přišel až o dva roky později.

Problémy zrazeného Jižního Vietnamu

Jižní Vietnam měl na přelomu let 1974/1975 nad komunisty relativní převahu v počtu tanků, dělostřelectva, vojáků a letadel, ale nedostávalo se mu munice, pohonných hmot a náhradních dílů, takže mnoho z techniky bylo nepojízdné. Špatná ekonomická situace země měla za následek neproplácení vojenských výsluh a tím i nízkou morálku mnohých jednotek, které navíc leckdy vedli zkorumpovaní a neschopní velitelé. S tím jak Nixona politicky oslabovala kauza Watergate a jak radikalizovaný Kongres vedený Demokraty zakázal prezidentovi přímé užití americké armády a seškrtal peníze na vojenskou a materiální pomoc Jižnímu Vietnamu, se komunisté po dlouhých vnitřních diskuzích rozhodli porušit i dva roku starou Pařížskou dohodu o příměří a koncem roku 1974 opět zaútočili.

Jih se už žádného Nixonem slibovaného amerického vojenského zásahu nedočkal. Kongres odmítl novému prezidentovi Fordovi dát jakékoliv další peníze, za které by si Jih mohl koupit chybějící pohonné hmoty a doplnit stavy dělostřelecké munice. Několik po sobě jdoucích fatálních jihovietnamských vojenských rozhodnutí způsobilo průlom komunistických jednotek do nitra země a rychlý pád několika významných měst; obrana Jihu se rychle hroutila. Likvidací Vietnamské republiky nastal 30. dubna 1975 všemi vytoužený mír.

Komunisté zvítězili i proto, že měli vůli k vítězství, která nebrala ohled na obrovské ztráty svých vojáků (až 1,5 milionu padlých a raněných…) a předchozí dohody o příměří.

Jak to souvisí s Ukrajinou

Ukrajina je na tom dnes v mnohém podobně jak na tom byl Jižní Vietnam mezi lety 1973-1975:

• závislá na zahraniční pomoci v oblastech financování správy státu, výcviku vojáků, dodávek techniky a dělostřelecké munice
• spojenci mají vnitřní problémy a nejsou schopní včas a v dostatečném množství pomoc poskytovat
• nízká kvalita výcviku způsobuje, že jen malá část jednotek je schopna vést útočné akce
• nedostatek kvalitních poddůstojníků a nižších důstojníků
• nedostatek náhradních dílů a vyškolených opravářů techniky
• relativní dostatek těžké techniky (tanky, BVP, transportéry, dělostřelectvo) je v kontrastu se zásadním nedostatek dělostřeleckých granátů a raket

Michael Kofman v jiném podcastu říká, že Ukrajina zatím neprohrává. Letošní rok pro ní sice bude těžký, ale pokud dostane dostatečnou podporu, může se v roce 2025 válka obracet v její prospěch, protože Rusko už nemá, jak zvyšovat vojenskou výrobu, Západ svoji výrobu ale právě rozjíždí. Pokud ale Západ zastaví svou podporu, Ukrajina začne prohrávat a ani při nejlepší vůli nemá šanci jen ze svých vlastních zdrojů dlouhodobě Rusku vzdorovat.

V takovém případě by ji čekal osud Jižního Vietnamu a jeho lidu. Země dobytá nepřítelem, který nerespektuje žádnou dohodu, by byla přičleněná k jeho státnímu území, lid by byl podrobený a proskribovaný, po milionech by uprchl do jiných zemí, zapomnělo by se na něj, zapomnělo by se na to proč bojoval, jeho bývalí spojenci by se při jakékoliv zmínce Ukrajiny cítili trapně, protože ji kdysi zradili.

#vietnam #ukrajina

Podle podcastu War on the Rocks (plus dva díly v placeném podcastu The Russia Contingency), kde spolu mluví Michael Kofman a Stephen Kotkin, historik Sovětského svazu a Ruska.

Stephen Kotkin: Ruská strategická porážka se nerovná ukrajinskému vítězství.

Žádné dříve zamýšlené zkratky k ukrajinskému vítězství se nepotvrdily:

1. Ruská armáda se rozpadne, protože se Rusko připravilo na koloniální válku ne na válku skutečnou.

2. Rusko je zločinecký režim s nízkou morálkou, který nedokáže takovou válku vést. Putin bude nepopulární, když se válka nebude dařit a ruské elity (oligarchové) ho odstraní.

3. Čína nedovolí Rusku vést dlouhou válku, protože ji to staví do špatného světla.

Ukrajina proto bude muset válku vyhrát na bojišti a prostřednictvím tohoto vítězství vybojovat mír.

USA sice vyhrály válku v Afghánistánu, ale prohrály mír a naopak prohrály válku ve Vietnamu, ale – z dnešního pohledu – vyhrály mír, protože Vietnam je dnes proamerický.

Argumentuje se, že Ukrajina musí získal všechna svá ztracená území včetně Krymu, jinak ho bude Rusko používat k dalším útokům na Ukrajinu. Krym ale není jediným místem, ze kterého může Rusko v budoucnu zaútočit, protože mají velice dlouhou hranici od Užhorodu a Lvova přes Kyjev, Sumy, Charkov až po Doněck a Mariupol u Azovského moře. Co udělat s Rusy, kteří se na Krym od roku 2014 přistěhovali? Nechat je tam a mít na svém území dva miliony potenciálních zrádců, povstalců a teroristů? Provést na nich etnickou čistku, jako provedl Stalin na Krymských Tatarech a mít z odsunutých po generace zatvrzelé nepřátele? Krym by se spíše měl použít ve vyjednávání o míru.

Michael Kofman: Západní strategie příliš závisí na výsledku letošní ukrajinské ofenzívy, což je chyba protože pokud bude ofenzíva extrémně úspěšná, Ukrajina nebude mít důvod dojednávat kompromis, který by například znamenal odevzdání území. Pokud bude katastrofálně neúspěšná, bude to Rusko, kdo nebude mít důvod ustupovat. V téhle fázi války obě strany obětovaly už hodně a zároveň příliš málo na to, aby byly svolné k jednání. (Nacistické Německo dokázalo dva roky ustupovat Sovětským svazem, než bylo poraženo. Z toho poslední rok bojovalo na dvou frontách.)

Západ se nechal zmást úspěchy Ukrajiny v integraci Západních zbraní a chybně si myslel, že podobně rychle se naučí boj kombinovaných zbraní (“combined arms”) a že dokážou rychle vycvičit velké množství kvalitních nižších důstojníků (“NCO”).

Kotkin: Strategií americké vlády je, aby Ukrajina neprohrála, aby zůstala suverénním státem a aby nepropukla širší válka. Všechno tohle se daří plnit. Americkým cílem dosud nebylo vítězství Ukrajiny; možná by mělo. Jak by vítězství vypadalo? Ukrajina by dostala bezpečnostní záruky (MN: očividně se nabízí, že ve formě členství v NATO, ale to nezmiňují…) a byla přijata do EU nebo aspoň by k němu měla jasně vytyčenou cestu. Bezpečnostní záruky by měly předcházet členství v EU (MN: to sice dává smysl s ohledem na časovou náročnost obou procesů, ale do NATO Ukrajina nemůže vstoupit pokud nekontroluje celé území státu nebo je ve válce, do EU ale ano; viz Kypr). Pokud si takhle definujeme vítězství, potřebuje Ukrajina k jeho naplnění kontrolovat veškeré své právoplatné území, reparace ze strany Ruska a odsouzení Putina v Haagu? Ne, nepotřebuje.

Západ se chybně vzdal některých nástrojů, aby přiměl Rusko neeskalovat situaci například pomocí jaderných zbraní. Důležitý nástroj, který Západ nepoužívá je hrozba změny režimu v Rusku například tím, že by podporoval Putinovu opozici a podporoval vnitřní rozbroje v zemi. Protože se tohoto nástroje vzdal, nezbývá mu už jiné řešení než vítězství Ukrajiny na bitevním poli. (I když ani změna režimu by nutně nepřinesla mír, viz dále.)

Scénáře vývoje vztahu Ruska se Západem:

1. Rusko se stane přítelem Západu. Je to málo pravděpodobné, ale ne nemožné. Francie také po staletí ohrožovala své evropské sousedy.

2. Protiválečný vojenský puč. V Rusku pučem převezme moc nacionalistický voják, který považuje válku za Putinův projekt a nechce v ní pokračovat. Vyřešila by se tím válka na Ukrajině, ale ne problém Západu s Ruskem, které by se chovalo v dřívějších Putinových intencích. Podle Kotkina je to nejlepší z dosažitelných scénářů a měli bychom napnout síly k jeho realizaci.

3. Čínský loutkový režim. Čína se nemůže dívat na to, jak se Putinův režim v Rusku hroutí a dosadí místo něj pročínskou loutku (např. Patruševa), která s čínskou pomocí Rusko stabilizuje.

4. Eurasijská Severní Korea. Rusko se totálně uzavře světu. S vnějším světem by komunikovalo jen skrze Čínu, která by ho sice držela nad vodou, ale neovládala zcela.

5. Chaos a rozklad. V Rusku dochází k totálnímu rozkladu (ne jako v případě SSSR, které se rozpadlo podle linií sovětských republik). Nemusí to být výhodné pro Ukrajinu, protože se některé ruské elementy můžou řídit heslem, když se potápíme my, potopíte se s námi.

6. Něco jiného.

Kofman: S dosazením protiválečného pučisty je ale jeden závažný problém: historicky, když někdo zdědil válku, se kterou nesouhlasil (Golbačov i Obama Afghánistán), pak válku eskalovali, aby dosáhli výsledku, který jim dovolí se stáhnout. Západ musí vyvinout snahu, aby nový vůdce tomuhle popudu nepropadl.

Dlouhá válka je riziko pro Rusko, protože posiluje vliv vnějších okolností jako ekonomická situace, nespokojenosti obyvatelstva a jiných nepředvídatelných a nahodilých událostí.

Je třeba přemýšlet za horizont ukrajinské letní ofenzívy, protože ta válku nerozhodne. Je třeba Ukrajinu skutečně integrovat do různých Západní organizací a tak posílit její stabilitu a důležitost pro různé aktéry na světě.

Tím, že jsme doufali v krátkou válku (viz pasáže o “zkratkách” výše), jsme spoustu rozhodnutí ohledně vojenského materiálu učinili pozdě. Představa byla, že není třeba zvyšovat produkci dělostřelecké munice, zaučovat posádky na Západní letadla a rozšířit výcvikové kapacity pěchoty, protože “až by se to projevilo, bude už po válce”.

To, jestli budou válčící strany schopny pokračovat ve válce závisí na dvou faktorech: vůli a prostředcích k boji. Protože Ukrajině dodáváme množství výzbroje, je na nás závislá materiálně. Ochota zasílat Ukrajině zbraně je zase závislá na naší vůli pokračovat ve válce. V obou faktorech proto Západ a Ukrajina mají sdílenou zodpovědnost.

#ukrajina

Základní otázkou Ukrajiny je, za jakých podmínek ukončit válku, aby na ni Rusko už nikdy nezaútočilo. Ukrajina doufala, že na sumitu NATO ve Vilniusu dostane pozvánku ke členství v NATO, což by ji v horizontu měsíců a let zajistilo bezpečnost.

Pokud pozvánku v budoucnu nedostane a pokud nenastanou jiné scénáře vývoje války (kapitulace, podmanění Ruskem, vstup na Ruskou stranu a nepřátelství proti Západu; nekonečná válka do vyčerpání všech zúčastněných; totální porážka Ruska) její jedinou možností na dosažení trvalého míru je podmiňovat ukončení války s Ruskem vstupem do NATO.

#ukrajina