František Jederman: “Ztracené dějiny”
Nacionalismus byl stejným hříchem německým jako českým. S jeho vzestupem pozbývá pokus o syntézu zvanou “BOHEMIA” pevné půdy sdílené oběma národy českých zemí. V roce 1848 poprvé proti sobě stanuly jako nepřátelé. Němci se zdráhali uznat nárok Čechů stát se národem v plném smyslu slova a Češi začali popírat právo českých Němců pokládat české země za svou vlast. Koncem 19. století uvízly vztahy obou národů ve slepé uličce, z níž — jak se oběma zdálo — nebylo východiska. Oba začaly využívat sobě příznivých okolností, jak je vytvářelo politické klima Evropy. Čeští Němci se naneštěstí začali ohlížet po vilémovském Německu a Češi naneštěstí po Rusku a Francii. Pak začala světová válka. Pokud přálo štěstí ústředním mocnostem, strojili čeští Němci plány, jak to po vítězné válce zařídit, aby je už Češi neznepokojovali. Dopadlo to jinak — a Češi to potom “svým” Němcům spočítali. Toto schéma se mělo v další válce i po ní opakovat, ovšem v obludnější podobě. A to z obou stran.
Přistěhovalci [do pohraničí] neměli a ani nemohli mít nějaký niterný vztah k tomu, co tu z dřívějška zbylo. K majetku ostatně přicházeli neuvěřitelně snadno. Stačilo jen chtít — a měl jsi dům. Znelíbilo se ti v něm? Prohospodařil jsi snadno nabyté jmění? Prosím, můžeš dostat další. Tehdy vznikl druh lidí, říkalo se jim “zlatokopové”, kteří se přijeli pod záminkou osídlení “napakovat” a zase odtáhli do vnitrozemí. Ani ti, co se tehdy rozhodli zůstat, si skutečné pouto k novému bydlišti nevytvořili. Vše, co tu zbylo z dřívějška, valem mizelo. A potom: jen velmi nesnadno lze vytvořit opravdový domov, víš-li, že ten, kdo vystavěl dům, ve kterém bydlíš, musel nedlouho před tvým příchodem nedobrovolně odejít. Proto lidé přicházeli a odcházeli. Vlna za vlnou spontánních i organizovaných “dosídlenců” znovu a znovu dobývala tento už předem poražený kraj. Souvislejší trvalé osídlení lze datovat až od šedesátých let, kdy už dospěla první poválečná generace.
Zkouším si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby se z německé strany prosadila snaha jednorázově restituovat onen STATUS OUO ANTE. To by pak znamenalo: vyklizení někdejšího Sudetenland; příchod tří milionů Němců, kteří by k českým zemím neměli žádný niterný vztah; zjednání místa někde ve vnitrozemí pro tři miliony Čechů, kteří by s tímto řešením nebyli srozuměni; znamenalo by to i faktické anektování českého pohraničí Německem. Vystupňované napětí v etnicky českých Čechách by pak nejspíš vyústilo v nastolení šovinisticko-fašistického režimu. Jeho představitelé by se začali ohlížet po nějaké síle odjinud, která by podpořila jejich revindifikační touhy — a zneužívala by jich. Středoevropská atmosféra by byla otrávena na dobu několika generací a historie by získala příležitost k opakování jedné z velmi nepodařených kapitol.