hello darkness my old friend

Prosadí se umělá inteligence v umění?

Jediné hnutí, které ve mně konfrontace s texty a obrazy vytvořenými umělou inteligencí občas vyvolaly, byl zneklidňující dotyk nějaké podivným způsobem vychýlené prázdnoty.

Pocit nudy mám vždycky, když poslouchám text namluvený umělou inteligencí, naprosto se nesoustředím na to, co čte, myšlenky mi utíkají pryč. A není to úplně problém přednesu, ten je někdy i lepší, než když studenti načítají články pro Deník N. To stejné s AI hudbou, po chvíli zjišťuju, že ji ignoruju a že mě ruší.

Peck ve filmové dokumentární mini-sérii Stručné dějiny vyhlazování, která je filmovou adaptací Lindqvistovy knihy Vyhlaďte všechny ty netvory, bez důkazů tvrdí, že za vítězství bělochů v Novém světě a Africe nemůžou “zbraně, nemoce a ocel”, ale ochota “zlikvidovat celé civilizace a národy”, jakoby samotná vůle stačila a nebylo třeba si jí vynutit příslušnými prostředky, např. zbraněmi. Věřit v tak obrovskou vůli Evropanů, která sama o sobě pohne zeměkoulí, paradoxně znamená věřit v jejich “nadřazenost”.

Peckovy zbraně, nemoce a ocel odkazují na stejnojmennou knihu Jareda Diamonda, která se právě zabývá otázkou, proč zrovna Evropané dobyli svět. Později Peck poněkud bizarně dokládá, proč to byly právě zbraně, nemoce a ocel, co pomohlo Evropanům proti národům Amerik a Afriky, a ne bělošská rasová nadřazenost, kterou si Evropané v 19. století vymysleli, jako racionalizaci svých úspěchů.

V typickém článku z webu Politico, plném drbů, anonymních prohlášení a chybných tvrzení jakože zemřelo už sto tisíc ukrajinských vojáků se tvrdí, že se někteří činitelé americké vlády obávají, že ukrajinská jarní ofenzíva nebude zdaleka tak úspěšná, jak ukrajinští představitelé avizují, a že se nepodaří osvobodit celou Ukrajinu včetně Donbasu a Krymu. Není jasné, co se bude dít potom, protože ani jedna z bojujících stran není svolná k jednání o příměří, natož míru.

Podivně ale americké snahy rámují jakoby snad Američani evropské spojence do válečné pomoci nutili:

That doesn’t even account for the reaction of America’s allies, mainly in Europe, who may see a peace negotiation between Ukraine and Russia as a more attractive option if Kyiv can’t prove victory is around the corner.

Strach, že Ukrajina letos válku nerozhodne, mi ale přijde opravdový. Byl by to zásah do kredibility amerických bezpečnostních záruk. Amerika sice fakticky Ukrajině nic negarantuje, ale mnohokrát prohlásila, že jí bude podporovat tak dlouho, jak jen to bude nutné a zjevně je jejím hlavním podporovatelem ve vojenské oblasti. Proto za případný ukrajinský neúspěch bude Američanům nasazena psí hlava, všichni ostatní od neúspěchu dají ruce pryč, Francouzi prohlásí, že přeci všem říkali od začátku, že se to nedá vyhrát a budou se opět snažit hrát roli zprostředkovatele.

O Ameriku samotnou se samozřejmě netřeba obávat, otřepe se jako po Afghánistánu a zdvojnásobí tlak na Čínu.

Jak už jsem psal před časem rovnováha sil v Evropě se mění ve prospěch Komise, protože si von der Leyen permanentně říká o více zodpovědnost (viz např. společný nákup vakcín, koordinace sankcí), a dostává ji.

Američani taky spoléhají na to, že Komise garantuje koherentní celoevropský (a více jestřábí) postoj vůči Číně:

Von der Leyen’s term also ends next year and it’s unclear whether she will seek — or get — another one. US officials have been very pleased with her leadership, particularly on Ukraine, and may not be eager to have to adapt to a different successor if the war continues.

I v případě dubnové cesty Macrona a von der Leyen do Číny, se Biden-který-mluví-s-Macronem obrátil právě na von der Leyen stran informací z evropské mise.

President Joseph R. Biden, Jr. spoke today with President Ursula von der Leyen of the European Commission. The two leaders discussed President von der Leyen’s recent trip to Beijing and their shared commitment to upholding the rules-based international order, human rights, and fair trade practices. They reaffirmed the importance of maintaining peace and stability across the Taiwan Strait.

#eu

Viz https://www.washingtonpost.com/national-security/2023/04/12/leaked-documents-ukraine-war/:

The analysis concludes that, even if Ukraine recaptures “significant” amounts of territory and inflicts “unsustainable losses on Russian forces,” an outcome U.S. intelligence finds unlikely, the nation’s gains would not lead to peace talks.

Beyond forecasting a costly open-ended conflict, the newly disclosed document also predicts how Ukrainian and Russian military leaders will respond to battlefield challenges, and it anticipates that the year will end with the two sides achieving only “marginal” territorial gains as a result of “insufficient troops and supplies for effective operations.”

Such a stalemate, where neither side achieves a decisive advantage, is described in the document as “the most likely scenario.”

For the Ukrainian side, an ongoing war of attrition will lead to frustration within the country and “criticism” about how the war is conducted, “making leadership changes more likely,” the document says.

A stalemate also will result in Ukraine enacting the “full mobilization” of its remaining eligible population, the document predicts, sending more young men to the front lines. At the same time, Ukraine probably will intensify its reliance on strikes in Russian territory, the document says, a dynamic that has disquieted some U.S. officials fearful that such attacks could compel President Vladimir Putin to escalate the conflict or give China cause to begin providing lethal support to Russia.

In the scenario in which Ukraine gains a decisive advantage, however, U.S. intelligence believes that Kyiv is likely to “conduct riskier offensive operations for additional gains.” In response, Russia could be expected to “increase nonconventional attacks on Ukraine,” though, importantly, “nuclear use remains unlikely,” the document says. Officials predict that, rather than giving up, the Kremlin would opt to announce a “new national mobilization” to sustain further combat operations.

Zajímavé na Fjodorovovi je že o rozpadu Ruska přemýšlel už v roce 2018 a že rozpad Ruské federace rámuje konkrétními rozdílnými zájmy ruských regionů (o kterých jsem nevěděl):

Regionům také vadí, že tu jsou oblasti, jako třeba Moskva a některá jiná velká města, která jsou o dost bohatší a o dost vlivnější, za což vděčí systému výběru daní a ústřední distribuci zdrojů z rozpočtu. (Například na Sibiři se v roce 2011 šířil slogan „Přestaňte živit Moskvu“ – lokální variace na celoruské „Přestaňte živit severní Kavkaz“, pozn. red.)

Na západě Sibiře je několik regionů, které samy o sobě produkují víc než polovinu ruské ropy a plynu, ale jejich příjmy z této produkce jsou naopak citelně nízké. Což je vlastně víceméně typický obrázek pro oblasti východně od Uralu. Na západě je Kaliningradská oblast, která by se ráda integrovala do baltského systému spolu s Polskem, pobaltskými státy, Švédskem či Finskem.

A na druhé straně země je zase ruský Dálný východ, který naopak zajímá integrace do pacifického systému. Identifikují se sice jako Rusové, ale jako takzvaní pacifičtí Rusové a mnohem bližší vztah než s Moskvou a jejími představiteli mají s Čínou, čínskou ekonomikou a byrokracií. Hodně tamních lidí nikdy nebylo v Moskvě nebo na západ od Uralu, zato často jezdí do Pekingu, Soulu...

Bruno Maçães psal v červenci 2021 o čtyřech scénářích budoucnosti Evropy:

When I think about the future of Europe I see four main scenarios. 1. Part of a Western political community 2. An independent centre of power in a multipolar world 3. Under hegemonic control by a Eurasian power (China or Russia or both) 4. Under hegemonic control by the US

Right now we are at 1. but with trends in the other three directions

Yes, I left out possibility of a split with parts of Europe going in different directions. But they would go in one of these four (3 and 4 more likely in case of a split and 2 much less likely)

Britský The Economist v kousavém komentáři připomíná, že Evropa čeká s větším napětím na výsledek amerických prezidentských voleb v listopadu 2024 než na ty evropské v květnu stejného roku. Je to pochopitelné: vzhledem k pokračující válce v Ukrajině si Evropa nemůže být jistá americkým příspěvkem k ruské porážce.

Karel Dolejší se například domnívá, že Evropa by nedokázala nahradit ani 20% propad amerických dodávek.

Okřídlený výrok říká, že “Německo přenechalo starost o svou bezpečnost Spojeným státům, své energetické potřeby Rusku a svůj růst založený na vývozu Číně”. Po 24. únoru je situace závislosti stejná – Evropa se není schopná postarat o svou bezpečnost, energetické potřeby a ekonomický růst ze svých vlastních zdrojů – změnili se jen garanti těchto potřeb: “Velká část plynu, který se dříve do Evropy dodával ruskými plynovody, je nyní dodávána z lodí plných amerického zkapalněného zemního plynu. Americké zelené dotace učinily z Ameriky, nikoliv z Číny, pro evropské společnosti Eldorádo.” Během pouhého roku Amerika nahradila Rusko a Čínu stran některých surovin a zdrojů ekonomického růstu.

Maçães doplňující otázku ke svému výhledu budoucnosti Evropy, zda jeho scénář číslo 4 není jen variantou scénáře 1, odmítl s tím, že hegemonická kontrola Evropy ze strany USA by se kvalitativně lišila od rozhodování na půdorysu Západu.

Evropské obavy z uplatňování amerického vlivu v Evropě, pokud se příštím americkým prezidentem stane republikán, jsou oprávněné, ale pokud je vliv Ameriky v Evropě už teď tak zásadní, měli bychom vidět jeho projevy už během Bidenova prezidentství.

Amerika a Čína jsou na cestě k zásadní – i kdyby ne vojenské – konfrontaci, na které se pracovalo dobrých deset let. Velkou kartu, kterou Evropa může podle The Economistu vůči Americe hrát a zachovat si vůči ní modus vivendi je evropský postoj k Číně. Amerika značně stojí o to, aby se Evropa přidala na její stranu a podpořila ji, v opačném případě se bojí, že v konfrontaci s čínskou hrozbou neuspěje, protože už není tím světovým hegemonem, co bývala a její spojenci v jihovýchodní Asii nejsou co do odhodlání, důslednosti a spolehlivosti zdaleka tak uvěřitelní jako Evropa. (Allisonova Osudová past už není tak směšná jako dřív.)

Stejně jako Ukrajina válkou platí za to, že se 30 let nemohla rozhodnout, jestli patří do Evropy nebo k Rusku, Evropa bude možná muset splatit dekády bezpečnostní, surovinové a ekonomické závislosti na jiných.

#eu

Při pití japonského černého čaje Benihikari Wakocha od Klasek Tea, který je v popisku charakterizovaný jako údajně “chladivě sladké, mírně dřevité a ořechové vůně s tóny pastového medu a pryskyřice” jsem si vzpomněl na tento odstavec z nejlepší česky psané knihy o čaji o Karla Valtera:

Kokeicha (nazývaná také „Spaghetti Tea”) je vyrobena z prachu, odpadajícího při čištění listových čajů a zbytků z výroby čaje Matcha. Za přídavku lepicí látky rostlinného původu jsou z takto vyrobené masy vytlačovány tenké nudličky. Vzhledem k tomu, že prach pochází z kvalitních listů, je to přijatelný poměrně levný čaj, i když nálev, připravený obvyklým způsobem, je nepěkné kalný. Je možné tento čaj rozšlehat jako čaj Matcha, ale osobně dávám přednost pití listovýcn čajů, a to i obyčejnému čaji Bancha, před tímto trochu průmyslovým produktem. Také to lepidlo, byť rostlinného původu, na chuti čaji nepřidává. A konečné, nebudeme přece pít odpady z japonských čajů, zatímco sami Japonci skupují a pijí všechny lepší čaje z Darjeelingu.

Benihikari Wakocha “z malé zahrady pana Iwaty” za 610 Kč za 50gramový sáček není nějaká průmyslová polévka z lepidla, hůř, je to světlehnědá nakyslá voda bez jakékoliv vůně či chutě, 5-10 % tvoří nějaké podivné větvičky. Soudruzi, takto ne. Raději Darjeeling.

---

Update (3. května 2023): Když se 20 gramů Benihikari Wakocha na minutu zalije 550 ml vařící vody, vyhoupne se tento čaj na úroveň průměrného Darjeelingu. Cena jednoho takového nálevu je pak ale 250 korun...

Jedna z několika variant, jak se vyrovnat s Ruskem, které prohrálo válku (předpoklad je, že zůstane stejně agresivní jako dosud, jen bude po krátkou dobu neschopné na někoho zaútočit) podle vojenského experta a politologa Jurije Fjodorova:

Nerozhodnost Severoatlantické aliance může povzbudit frontové státy, aby rozvíjely své vlastní odstrašující kapacity. V praxi to znamená realizaci koncepce Mezimořské unie, kterou před téměř sto lety rozvinul polský vůdce Józef Piłsudski, moderní doktríny Trojmoří a dalších strategických iniciativ zaměřených na vytvoření politicko-vojenské aliance frontových států ve středovýchodní Evropě a západní části Černého moře.

Taková aliance, jejíž jádro by mohly tvořit Polsko, Ukrajina a případně Rumunsko, by disponovala značnými ozbrojenými silami. Zatím je předčasné mluvit o tom, jaké by mohly být ozbrojené síly po válce. Jisté však je, že bez ohledu na to, jak válka skončí, ukrajinská armáda získá jedinečné bojové zkušenosti a bude mít desetitisíce, ne-li statisíce motivovaných, pekelně odhodlaných vojáků a důstojníků. Polsko rychle buduje své vojenské kapacity. Konkrétně si v USA objednalo 32 bojových letadel páté generace F-35, nejméně šest baterií protivzdušné obrany Patriot (kromě již existujících dvou) či 250 tanků Abrams. Varšava také plánuje nakoupit 500 jednotek HIMARS (systém odpalování raket, pozn. překl.), z nichž by 18 mělo brzy dorazit do Polska spolu se 45 raketami ATACMS.

Ve střední a východní Evropě může vzniknout nová politicko-vojenská struktura, paralelní s NATO. Úloha Severoatlantické aliance se výrazně sníží, protože její hlavní funkci – odstrašování Ruska – převezmou do velké míry státy ve strategickém pásmu mezi moři. S největší pravděpodobností budou tuto novou strukturu zaštiťovat Washington a Londýn. A význam staré Evropy a jejích tradičních lídrů se výrazně sníží. A možné je i to, že frontové státy budou chtít spolupracovat na budování jaderného potenciálu, aby od použití jaderných zbraní odradily Rusko.

Prosazení konceptu, i kdyby jen jako jediného průchozího, by znamenalo se Evropa rozdělí na východní a západní. V té východní bude vše podléhat sekuritizaci, žádný společenský pokrok nebude možný, sociální situace obyvatelstva se petrifikuje, režimy daných zemí se stanou pisovsko-orbánovsky autoritářskými, protože se jinak nepodaří mobilizovat dostatek zdrojů k obraně před Ruskem. Východ bude mít jen své lokální zdroje, protože pokud západní Evropa nebude mít do projektu Mezimořské unie (Trojmoří) co mluvit, nepřispěje na něj finančně, materiálně, ani politicky. Bylo by to pohřbení evropských ambicí na status světové mocnosti.

Pro Česko, které není v hypotetickém konfliktu Evropy s Ruskem bezprostředním frontovým státem, je výhodná spolupráce na bázi NATO (organizace obrany, doktrína) a EU (organizace výroby, financování), viz nedávný nákup munice. Jestli se projektu Mezimoří v Česku někdo chytne, tak SPD, Marek Benda, sociálně-konzervativní ANO.

[28/3/2023] Česko projekt Mezimořské unie zatím spíš ignoruje.

[1/4/2023] Podle Lebdušky je Trojmoří šance na rozšíření infrastruktury ve východní Evropě, kterou Česko ke své škodě nevyužívá, ze strachu, že je to “pisácký” projekt na dominanci Polska v Evropě. Lebduška vyvrací představu, že je to protiunijní projekt tím, že se ho účastní pouze země EU a že Jean-Claude Juncker, tehdejší předseda Komise, přijel na zasedání Trojmoří.