13 hodin, které zachránily Británii (2010) je velice průměrný televizní dokument o tzv. Dni bitvy o Británii, 15. září 1940, dnu největšího německého leteckého útoku na Anglii za Druhé světové války.
O co víc je dokument průměrný, o to je nafoukanější. Jak z dílny TV UKIP.
Pokládá si třeba otázku, jak tak malá země jako Británie vůbec mohla sama odolat obrovské nacistické říší? Podle dokumentu tím, že se “semkla”. Tak určitě. Ale jsou i lepší odpovědi. Třeba proto že měla největší koloniální říši na světě, která byla jenom v malém ohrožení a která Británii zásobovala lidmi a zdroji? Protože dostávala vojenský materiál z neutrální Ameriky? Protože je ostrov? Protože měla tajný systém včasného varování, který odhalil nepřátelská letadla ve chvíli, kdy odstartovala (čti radar)?
Znechutilo mě, že dokument zamlčuje, že přes 500 pilotů – 20 % ze všech pilotů Bitvy o Británii vůbec! – bylo ze zemí mimo Británii (Kanada, Austrálie, Polsko, Československo, Francie atd.).
Taková nafoukanost se nevidí každý den. V roce 2010 ale asi docela standardní televizní výkon.
(Mimoděk vtipně působí – v dokumentu je to zmíněno, ale není nijak reflektováno –, že v roce 1940 nebyla pro Wales dedikovaná žádná letecká obrana...)
Základní otázkou Ukrajiny je, za jakých podmínek ukončit válku, aby na ni Rusko už nikdy nezaútočilo. Ukrajina doufala, že na sumitu NATO ve Vilniusu dostane pozvánku ke členství v NATO, což by ji v horizontu měsíců a let zajistilo bezpečnost.
Pokud pozvánku v budoucnu nedostane a pokud nenastanou jiné scénáře vývoje války (kapitulace, podmanění Ruskem, vstup na Ruskou stranu a nepřátelství proti Západu; nekonečná válka do vyčerpání všech zúčastněných; totální porážka Ruska) její jedinou možností na dosažení trvalého míru je podmiňovat ukončení války s Ruskem vstupem do NATO.
S odkazem na nedávné zabití iráckého generála Kásima Sulejmáního Barša tvrdí, že Blízký východ je kvůli ropě jedna z nejdůležitějších oblastí světa. Říkat takovouhle větu neironicky v únoru 2020 je vlastně za pět dvanáct, protože hned nato přišel covid-19 a enormní útlum světového hospodářství a tedy i spotřeby ropy. Ani s ohledem na dobrovolné zastavení dodávek ruské ropy a plynu do Evropy a íránské dodávky sebevražedných dronů Rusku po ruské invazi na Ukrajinu o dva roky později, váha tohohle regionu nevzrostla. Spíš naopak. Cokoliv se v něm děje – včetně protestů v Izraeli proti soudní reformě – je čím dál víc meh.
Doněcké a Luhanské lidové republiky jsou na Rusku prý podobně nezávislé jako Hizballáh na Íránu, a proto hrozí jejich provokace na ukrajinsko-separatistické frontě. Že by ony “lidové republiky” jednaly autonomně bylo směšné dávno před invazí, ale jak snadno je Rusko sluplo před rozšířením války proti Ukrajině, snad ukazuje i Baršovi, jak to bylo s jejich schopností jednat samostatně i v únoru 2020.
Barša tvrdí, že Rusko (a USA) se vzdalo snah o konvenční konflikt a povede už jen asymetrické konflikty. Asi není třeba příliš rozvíjet, že přesně o dva roky později Rusko na Ukrajinu zaútočilo nadmíru konvenčně – žádná hybridní válka, jen tanky a dělostřelectvo.
Tyhle blbosti nasekal během prvních 5-10 minut rozhovoru.
Pak už to bylo relativně OK, včetně správného odhadu, že se Spojené státy nebudou Evropy ptát na její názor ani stran evropských životních zájmů.
Rusko má historicky velký potenciál k narušování světového systému a že je tomu tak správně, protože je k tomu předurčeno. A proto se za dekádu od (budoucího) konce války v Ukrajině vrátí ke své nynější i minulé destruktivní politice, i když by teď bylo na Ukrajině poraženo (ale ne zničeno).
Začal jsem poslouchat podcast Nový svět od Půra, Bárty a Kováře, protože jsem si chtěl poslechnou něco svůj běžný mediální okruh a něco s čím budu nejspíš nesouhlasit. Hlavně egyptolog Bárta má pověst “kolapsologa Evropy” (společně s např. geologem Cílkem). Nedávno jsem poslechl jeho knihu Kolaps a regenerace, která mě nijak nenadchla.
Jediné hnutí, které ve mně konfrontace s texty a obrazy vytvořenými umělou inteligencí občas vyvolaly, byl zneklidňující dotyk nějaké podivným způsobem vychýlené prázdnoty.
Pocit nudy mám vždycky, když poslouchám text namluvený umělou inteligencí, naprosto se nesoustředím na to, co čte, myšlenky mi utíkají pryč. A není to úplně problém přednesu, ten je někdy i lepší, než když studenti načítají články pro Deník N. To stejné s AI hudbou, po chvíli zjišťuju, že ji ignoruju a že mě ruší.
Peck ve filmové dokumentární mini-sérii Stručné dějiny vyhlazování, která je filmovou adaptací Lindqvistovy knihy Vyhlaďte všechny ty netvory, bez důkazů tvrdí, že za vítězství bělochů v Novém světě a Africe nemůžou “zbraně, nemoce a ocel”, ale ochota “zlikvidovat celé civilizace a národy”, jakoby samotná vůle stačila a nebylo třeba si jí vynutit příslušnými prostředky, např. zbraněmi. Věřit v tak obrovskou vůli Evropanů, která sama o sobě pohne zeměkoulí, paradoxně znamená věřit v jejich “nadřazenost”.
Peckovy zbraně, nemoce a ocel odkazují na stejnojmennou knihu Jareda Diamonda, která se právě zabývá otázkou, proč zrovna Evropané dobyli svět. Později Peck poněkud bizarně dokládá, proč to byly právě zbraně, nemoce a ocel, co pomohlo Evropanům proti národům Amerik a Afriky, a ne bělošská rasová nadřazenost, kterou si Evropané v 19. století vymysleli, jako racionalizaci svých úspěchů.
V typickém článku z webu Politico, plném drbů, anonymních prohlášení a chybných tvrzení jakože zemřelo už sto tisíc ukrajinských vojáků se tvrdí, že se někteří činitelé americké vlády obávají, že ukrajinská jarní ofenzíva nebude zdaleka tak úspěšná, jak ukrajinští představitelé avizují, a že se nepodaří osvobodit celou Ukrajinu včetně Donbasu a Krymu. Není jasné, co se bude dít potom, protože ani jedna z bojujících stran není svolná k jednání o příměří, natož míru.
Podivně ale americké snahy rámují jakoby snad Američani evropské spojence do válečné pomoci nutili:
That doesn’t even account for the reaction of America’s allies, mainly in Europe, who may see a peace negotiation between Ukraine and Russia as a more attractive option if Kyiv can’t prove victory is around the corner.
Strach, že Ukrajina letos válku nerozhodne, mi ale přijde opravdový. Byl by to zásah do kredibility amerických bezpečnostních záruk. Amerika sice fakticky Ukrajině nic negarantuje, ale mnohokrát prohlásila, že jí bude podporovat tak dlouho, jak jen to bude nutné a zjevně je jejím hlavním podporovatelem ve vojenské oblasti. Proto za případný ukrajinský neúspěch bude Američanům nasazena psí hlava, všichni ostatní od neúspěchu dají ruce pryč, Francouzi prohlásí, že přeci všem říkali od začátku, že se to nedá vyhrát a budou se opět snažit hrát roli zprostředkovatele.
O Ameriku samotnou se samozřejmě netřeba obávat, otřepe se jako po Afghánistánu a zdvojnásobí tlak na Čínu.
Jak už jsem psal před časem rovnováha sil v Evropě se mění ve prospěch Komise, protože si von der Leyen permanentně říká o více zodpovědnost (viz např. společný nákup vakcín, koordinace sankcí), a dostává ji.
Američani taky spoléhají na to, že Komise garantuje koherentní celoevropský (a více jestřábí) postoj vůči Číně:
Von der Leyen’s term also ends next year and it’s unclear whether she will seek — or get — another one. US officials have been very pleased with her leadership, particularly on Ukraine, and may not be eager to have to adapt to a different successor if the war continues.
President Joseph R. Biden, Jr. spoke today with President Ursula von der Leyen of the European Commission. The two leaders discussed President von der Leyen’s recent trip to Beijing and their shared commitment to upholding the rules-based international order, human rights, and fair trade practices. They reaffirmed the importance of maintaining peace and stability across the Taiwan Strait.
The analysis concludes that, even if Ukraine recaptures “significant” amounts of territory and inflicts “unsustainable losses on Russian forces,” an outcome U.S. intelligence finds unlikely, the nation’s gains would not lead to peace talks.
Beyond forecasting a costly open-ended conflict, the newly disclosed document also predicts how Ukrainian and Russian military leaders will respond to battlefield challenges, and it anticipates that the year will end with the two sides achieving only “marginal” territorial gains as a result of “insufficient troops and supplies for effective operations.”
Such a stalemate, where neither side achieves a decisive advantage, is described in the document as “the most likely scenario.”
For the Ukrainian side, an ongoing war of attrition will lead to frustration within the country and “criticism” about how the war is conducted, “making leadership changes more likely,” the document says.
A stalemate also will result in Ukraine enacting the “full mobilization” of its remaining eligible population, the document predicts, sending more young men to the front lines. At the same time, Ukraine probably will intensify its reliance on strikes in Russian territory, the document says, a dynamic that has disquieted some U.S. officials fearful that such attacks could compel President Vladimir Putin to escalate the conflict or give China cause to begin providing lethal support to Russia.
In the scenario in which Ukraine gains a decisive advantage, however, U.S. intelligence believes that Kyiv is likely to “conduct riskier offensive operations for additional gains.” In response, Russia could be expected to “increase nonconventional attacks on Ukraine,” though, importantly, “nuclear use remains unlikely,” the document says. Officials predict that, rather than giving up, the Kremlin would opt to announce a “new national mobilization” to sustain further combat operations.
