Koloniální počátky EU: Směřujeme k Evropskému impériu?
Schumanova deklarace o vztahu evropské integrace k Africe (1950):
Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení.
Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu.
Ve spoustě textů na Internetu, ta zvýrazněná část of EHS jako nástroji rozvoje Afriky, chybí. (Je považována za trapnou.)
Ze závěru Římské smlouvy (1957):
Články 1 až 8 této dohody se vztahují na Alžírsko a francouzské zámořské departementy.
Kolonie a mimoevropská území členských zemí Evropského hospodářského společenství v době uzavření Římské smlouvy:
- Francie – např. Alžírsko, Mauretánie, Niger, Senegal, Čad, Madagaskar, Kamerun atd.
- Belgie – Kongo, Rwanda, Burundi
- Itálie – Somaliland
- Nizozemsko – Surinam, Nizozemská Nová Guinea
- Německo
- Lucembursko
Evropa jako impérium
Autoři jako Timothy Garton Ash nebo Jan Zielonka v knize Europe as Empire tvrdí, že Evropská unie je dnes impériem svého druhu. Impérium by bylo lepší překládat jako “říši” – něco, co nemá jasné hranice. Pro Ashe je inspirací nikdy nekončící process integrace dalších a dalších evropských států do Unie, který posouvá její hranice do čím dál vzdálenějších oblastí. Zielonka vidí inspiraci ve středověku a jeho decentralizovaných říší typu Svaté říše národa německého, která obsahovala i neněmecké oblasti Čech, Moravy, Itálie atd.
Na Ashe reaguje Quinn Slobodian. Říká, že dekolonizace je “proces, který nikdy nekončí”.
Decolonisation is not about performing the correct level of culpability or guilt, or the well-informed substitution of monuments and exhibits, or the creation of new professorships or research clusters, nor even the repatriation of relics. It is not a project that is primarily about words, images or feelings, and nor can it actually end.
Podcast z konference The Colonial Origins of the EU
Kundnani říká, že EU jako entita není obvykle chápána jako koloniální projekt a proto je EU pro bývalé západoevropské koloniální mocnosti (Francie, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Německo) štítem před vypořádáním se s jejich koloniální minulostí. Všímá si, že EU v roce 2022 není EU Římské smlouvy roku 1957 a že je plná východoevropských zemí, které nekolonizovaly, ale naopak byly obětí ruského kolonialismu a imperialismu. Tvrdí, že stejně jako členské země EU sdílejí v rámci EU svou suverenitu, tak by i měly sdílet svou odpovědnost vůči bývalým koloniím některých svých členských zemí.
Důležitější ale podle něj je, aby se bývalé koloniální země přestaly za EU a její politiku vůči Africe skrývat a na bilaterální úrovni jednaly se svými bývalými koloniemi. Z publika zazněl protiargument, že koloniální vztahy nebyly jen bilaterální (kolonizátor-kolonizovaný), ale i multilaterální (skupina kolonizátorů jedná proti jedné kolonii, např. Haiti po vzpouře).
Někteří řečníci mají pocit, že migrantům z Afriky je nespravedlivě bráněno v přístupu do EU. Quinn Slobodian to vysvětluje tak, že nejefektivnější formou reparace za kolonialismus je “svobodný přístup do bývalých metropolí včetně občanství”, tzv. “dekolonizace migrací”:
More radical solutions include the proposal of E Tendayi Achiume, the UN’s special rapporteur on race and racism, on migration as decolonisation: free movement into the former metropole as the most effective form of reparations. Europe’s past is not offshore. As the Egyptian politician Hamdeen Sabahi put it in 2012, “The Mediterranean is a lake.”
Všichni v panelu operují s termínem “whiteness”, který nikdo z nich ani náznakem nedefinuje. Z toho, co jsem slyšel, si ho definuju jako “bílou identitu, kterou jsou Evropané nemocní”. Je spojovaná s křesťanstvím a pocitem nadřazenosti nad ostatními “rasami”.
Německá levice a Zelení požadují odstranění slova “rasa” z německé ústavy. Text zní na první pohled nevinně: “Nikdo nesmí být pro své pohlaví, rod, rasu, jazyk, domov a původ, víru, náboženské nebo politické názory poškozen nebo znevýhodněn.” V německém diskurzu je představa, že existuje něco jako lidské rasy, představa rasistická. I pokud se v ústavě žádá rasová nediskriminace, je to odkaz na rasistické myšlení.
Iyiola Solanke začne svojí krátkou přednášku stížností, že nebýt vědkyně, která jí přenechala místo, nedostala by se vůbec do tohoto panelu. V půlce přednášky si postěžuje, že do konferenčního sborníku o vztahu Evropy a Afriky přispěla jako jediná ne-běloška. Dovolím si tedy i já postěžovat, že v panelu o “Koloniálních počátcích Evropské unie” nebyli ani Afričané ani Evropané, jen samí Anglosasové.
Podcast Hans Kundnani: “Eurowhiteness”
Podle Hanse Kundnaniho je EU původně projekt koloniálních zemí a impérií, který se mimo jiné snažil udržet evropské kolonie v Africe připoutané k Evropě. Říkalo se tomu “Eurafrika”.
Koloniální funkce EU přestala být akcentována po roce 1960, protože členské země až na malé výjimky přišly o své kolonie. Pozornost se přesunula k budování sociálního státu a sociálně-tržní ekonomiky. S tím, jak se v EU dává důraz na evropské hodnoty (viz např. kontroverze o název portfolia komisaře Schinase “Promoting our European Way of Life” – původně začínal slovem “Defending” – a komisařka Jourová s portfoliem “Values and Transparency”) a nutnost asertivity vůči USA a Číně, se může stát, že v nějakém smyslu vrátí ke svým koloniálním počátkům. (???)
Z preambule návrhu tzv. evropské ústavy (2003):
Europe is a continent that has brought forth civilisation
Před rokem 2004 (a nějakou dobu i po něm) projevovala EU vůči kandidátským zemím “civilizační misi”, která měla východoevropské země “poevropštit” a pomoct jim “zpátky do Evropy”. Je to podobný typ mise, kterou měli imperiální země vůči svým koloniím, viz Kiplingovo “břímě bílého muže”:
To bělochů je břímě: boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a nasycovat hlad; a válka-li se končí, v níž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede!
Co když ale tahle “civilizační mise” okolo velké finanční krize roku 2010 zkrachovala a nové členské země se jí začaly aktivně bránit (“Brusel nám nemá co rozkazovat”, volba pro PiS a Orbána), ptá se Kundnani. Nejpozději po 24.2.2022 je ale podle mě zjevné, že údajná východoevropská “paranoia” z Ruska byla oprávněná a nové členské země jsou ve věci Ruska brány vážně.
“Civilizační mise” EU ale tak úplně neskončila. Ukrajina, Moldávie a Gruzie jsou jejími dalšími (dobrovolnými) cíli. Obrátí se i ony za deset let proti této “misi”?