hello darkness my old friend

i've come to talk with you again

Poznámky o otroctví z Roger Cowley: Empires of the Sea (nečetl jsem, jen jsem vyhledal odstavce o otroctví).

Galejníci na otomanských galérách 16. století by především křesťanští otroci zajatí buď z pobřežních vesnic a měst nebo z křesťanských (evropských) oblastí Otomanské říše.

Altogether there were seventy serviceable galleys, including three commander’s ships with stern lanterns. Hayrettin’s ornate flagship was rowed by one hundred sixty Christian slaves. “In all he had 1,233 Christian slaves…the rest of the oarsmen were Serbians and Bulgarians, all of whom were chained because they were Christians.”

Aware that the Adriatic shore had been fortified with watchtowers, he swung around the heel of Italy and ravaged the western coastline toward Naples, burning villages, destroying ships, enslaving whole settlements. The suddenness and terror of his mass landings, the impact of the churning galley squadrons closing on the unprotected shore, had the heart-stopping terror of Ottoman frontier raids.

Jak Chajruddín Barbarossa, řecko-albánký pirát a paša vládnoucí otomanskému Alžírsku, prováděl nájezdy na evropské středomořské pobřeží.

Day after day Maurand watched the fleet at work. A combustible mixture of jihad, imperial warfare, personal plunder, and spiteful revenge fueled their rampage. The priest witnessed slave-taking on an enormous scale. From each assault, long lines of men, women, and children were led down to the shore in chains, where they risked the equal perils of the sea. Sometimes a coastal village would try to bargain part of its population in a cruel lottery. Port’Ercole offered eighty people, to be chosen by Barbarossa, in return for thirty going free. He accepted the bargain but torched their village anyway. Only one house was left standing. Fortifications were destroyed as a matter of course. Finding Giglio deserted, the seamen razed it, but the castle resisted and had to be blasted into submission and ruined. The 632 Christians who surrendered were enslaved, but their leaders and priest were beheaded in front of Barbarossa to discourage resistance. It was a calculated and effective means of breaking morale. “It’s an extraordinary thing,” Maurand testified, “how the very mention of the Turks is so horrifying and terrible to the Christians that it makes them lose not only their strength but also their wits.” Barbarossa employed the exemplary brutality of Genghis Khan.

Otroci na galérách bývali krutě potrestáni za neúspěšné nájezdy. Pokud se loď potápěla, utopili se s ní, protože byli přikovaní k lavicím. Turci (muslimové), kteří se dali na galéry dobrovolně zaměstnat, nebývali přikovaní a mohli při potopení lodě odplavat (moc časté to asi nebylo, protože mnozí neměli předchozí zkušenosti s mořem a neuměli plavat).

A sudden storm arose and there was “a cruel sea from the southwest and a blackness so thick that the galleys couldn’t see one another, together with a rain falling without ceasing from the sky that was quite unbearable.” The Christian slaves, huddling on the exposed deck like “drowned ducks,” were cruelly beaten. One galliot, overloaded with captives, foundered in the storm: “They all drowned, except for some Turks who escaped by swimming.”

Evropských otroků byly tisíce.

In the four decades following the launch of Barbarossa’s first imperial fleet in 1534, thousands of people were snatched from the coasts of Italy and Spain: eighteen hundred from Minorca in 1535, seven thousand from the Bay of Naples in 1544, five thousand from the island of Gozo off Malta in 1551, six thousand from Calabria in 1554, and four thousand from Granada in 1566. The Ottomans could apply sudden and overwhelming force at precise points; they could land at and destroy fair-size coastal towns with impunity and threaten even the major cities of Italy.

V 16. století už probíhal transatlantický obchod s otroky z Afriky, přesto to byli Evropané, kdo byli ještě po dlouhou dobu zotročování ve větší míře, než sami zotročovali jiné.

This was a terror sharpened by racial difference; across the narrow sea two civilizations communicated through abrupt acts of violence and revenge. Europe was on the receiving end of the slavery it was starting to inflict on West Africa—though the numbers slaved to Islam far exceeded the black slaves taken in the sixteenth century, and where Atlantic slaving was a matter of cold business, in the Mediterranean it was heightened by mutual religious hatred. The Islamic raids were designed both to damage the material infrastructure of Spain and Italy and to undermine the spiritual and psychic basis of Christians’ lives. The ransacking of tombs and the ritual desecration of churches that Jérome Maurand witnessed in 1544 were acts of profound intention.

Jak to vypadalo na galérách.

Thousands of prisoners were kept in slave pens—the dark, crowded, fetid converted bathhouses—from whence they would be taken daily in chains to work. Wealthy captives such as the Spanish writer Cervantes, held in Algiers for five years, might enjoy tolerable conditions, awaiting liberation through ransom. The poor would lug stones, fell timber, dig salt, build palaces and forts, or, worst of all, row galleys until disease, abuse, and malnourishment finished them off.

Evropané i Turci zotročovali lidi z opačných břehů. Protože byl v té době islám stále ještě na vzestupu, většina otroků byla křesťanských.

It is impossible to know how many slaves were being taken in the decades after 1540, but it was not a one-way trade. Both sides were engaged in “man-taking” throughout the whole length of the sea, and if Islam was in the ascendancy, there were small correctives. The Knights of Saint John were ruthless slavers, particularly La Valette, the French knight who had fought as a young man at Rhodes.

Další poznámka k živoření na galérách.

In the heyday of Venetian sea power in the fifteenth century, galleys had been rowed by volunteers; by the sixteenth, the muscle power was generally conscripted. The Ottoman navy relied heavily on an annual levy of men from the provinces of Anatolia and Europe, and everyone employed chained labor—captured slaves, convicts, and, in the Christian ships, paupers so destitute they sold themselves to the galley captains. It was these wretches, chained three or four to a foot-wide bench, who made sea wars possible. Their sole function was to work themselves to death. Shackled hand and foot, excreting where they sat, fed on meagre quantities of black biscuits, and so thirsty they were sometimes driven to drink seawater, galley slaves led lives bitter and short. The men, naked apart from a pair of linen breeches, were flayed raw by the sun; sleep deprivation on the narrow bench propelled them toward lunacy; the stroke keeper’s drum and the overseer’s lash—a tarred rope or a dried bull’s penis—whipped them beyond the point of exhaustion during long stretches of intensive effort when a ship was trying to capture or escape another vessel.

Otroci na galérách pod sebe káleli do té míry, že lodě byly cítit na dvě míle daleko. V takovém prostředí se snadno šířily nemoce, proto býval trup periodicky potápěn pod vodu, aby se vyplavily fekálie a krysy.

Disease could decimate a fleet in weeks. The galley was an amoebic death trap, a swilling sewer whose stench was so foul you could smell it two miles off—it was customary to sink the hulls at periodic intervals to cleanse them of shit and rats—but if the crew survived to enter a battle, the chained and unprotected rowers could only sit and wait to be killed by men of their own country and creed.

Následuje šťavnatá věta o tom, že galejníci byli “spotřebovávání jako palivo”. Vztahuje se ale k evropským galérám (praxe by ale patrně stejná pro obě strany).

One way or another the oared galley consumed men like fuel. Each dying wretch dumped overboard had to be replaced—and there were never enough. Official Spanish and Italian memoranda report monotonously on the shortage of fodder for the benches, so that the supply of ships often outstripped the resources to power them, as in the case of a sudden disaster that overcame the galleys of the Knights of Saint John in 1555.

Maltskému řádu svatého Jana se v noci převrhly čtyři lodě, které se vracely do zálivu. Když je záchranáři ráno obrátili palubou vzhůru, našli 300 utopených muslimů, stále přikovaných k lavicím. (Kapitán a jeho opička přežili ve vzduchové bublině.) Byl to velký problém, protože sehnat otroky na galéry nebylo jen tak.

It was only when the vessels were righted with the help of buoyant air barrels that the full horror of the event became clear; the corpses of three hundred drowned Muslim slaves still chained to the benches floated in the water like ghosts. Repair and replacement of the vessels was a manageable problem; it was securing new crews that was the real difficulty. The pope threw open the episcopal prison in Naples to supply some of the number; the knights then had to take some of their ships to snatch more slaves to fill the empty spaces. It was the same for both sides: much of the raiding was undertaken solely to make such raids possible. The violence was self-perpetuating. The galleys created their own need for war.

Schumanova deklarace o vztahu evropské integrace k Africe (1950):

Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení.

Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu.

Ve spoustě textů na Internetu, ta zvýrazněná část of EHS jako nástroji rozvoje Afriky, chybí. (Je považována za trapnou.)

Ze závěru Římské smlouvy (1957):

Články 1 až 8 této dohody se vztahují na Alžírsko a francouzské zámořské departementy.

Kolonie a mimoevropská území členských zemí Evropského hospodářského společenství v době uzavření Římské smlouvy:

  • Francie – např. Alžírsko, Mauretánie, Niger, Senegal, Čad, Madagaskar, Kamerun atd.
  • Belgie – Kongo, Rwanda, Burundi
  • Itálie – Somaliland
  • Nizozemsko – Surinam, Nizozemská Nová Guinea
  • Německo
  • Lucembursko

Evropa jako impérium

Autoři jako Timothy Garton Ash nebo Jan Zielonka v knize Europe as Empire tvrdí, že Evropská unie je dnes impériem svého druhu. Impérium by bylo lepší překládat jako “říši” – něco, co nemá jasné hranice. Pro Ashe je inspirací nikdy nekončící process integrace dalších a dalších evropských států do Unie, který posouvá její hranice do čím dál vzdálenějších oblastí. Zielonka vidí inspiraci ve středověku a jeho decentralizovaných říší typu Svaté říše národa německého, která obsahovala i neněmecké oblasti Čech, Moravy, Itálie atd.

Na Ashe reaguje Quinn Slobodian. Říká, že dekolonizace je “proces, který nikdy nekončí”.

Decolonisation is not about performing the correct level of culpability or guilt, or the well-informed substitution of monuments and exhibits, or the creation of new professorships or research clusters, nor even the repatriation of relics. It is not a project that is primarily about words, images or feelings, and nor can it actually end.

Podcast z konference The Colonial Origins of the EU

Kundnani říká, že EU jako entita není obvykle chápána jako koloniální projekt a proto je EU pro bývalé západoevropské koloniální mocnosti (Francie, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Německo) štítem před vypořádáním se s jejich koloniální minulostí. Všímá si, že EU v roce 2022 není EU Římské smlouvy roku 1957 a že je plná východoevropských zemí, které nekolonizovaly, ale naopak byly obětí ruského kolonialismu a imperialismu. Tvrdí, že stejně jako členské země EU sdílejí v rámci EU svou suverenitu, tak by i měly sdílet svou odpovědnost vůči bývalým koloniím některých svých členských zemí.

Důležitější ale podle něj je, aby se bývalé koloniální země přestaly za EU a její politiku vůči Africe skrývat a na bilaterální úrovni jednaly se svými bývalými koloniemi. Z publika zazněl protiargument, že koloniální vztahy nebyly jen bilaterální (kolonizátor-kolonizovaný), ale i multilaterální (skupina kolonizátorů jedná proti jedné kolonii, např. Haiti po vzpouře).

Někteří řečníci mají pocit, že migrantům z Afriky je nespravedlivě bráněno v přístupu do EU. Quinn Slobodian to vysvětluje tak, že nejefektivnější formou reparace za kolonialismus je “svobodný přístup do bývalých metropolí včetně občanství”, tzv. “dekolonizace migrací”:

More radical solutions include the proposal of E Tendayi Achiume, the UN’s special rapporteur on race and racism, on migration as decolonisation: free movement into the former metropole as the most effective form of reparations. Europe’s past is not offshore. As the Egyptian politician Hamdeen Sabahi put it in 2012, “The Mediterranean is a lake.”

Všichni v panelu operují s termínem “whiteness”, který nikdo z nich ani náznakem nedefinuje. Z toho, co jsem slyšel, si ho definuju jako “bílou identitu, kterou jsou Evropané nemocní”. Je spojovaná s křesťanstvím a pocitem nadřazenosti nad ostatními “rasami”.

Německá levice a Zelení požadují odstranění slova “rasa” z německé ústavy. Text zní na první pohled nevinně: “Nikdo nesmí být pro své pohlaví, rod, rasu, jazyk, domov a původ, víru, náboženské nebo politické názory poškozen nebo znevýhodněn.” V německém diskurzu je představa, že existuje něco jako lidské rasy, představa rasistická. I pokud se v ústavě žádá rasová nediskriminace, je to odkaz na rasistické myšlení.

Iyiola Solanke začne svojí krátkou přednášku stížností, že nebýt vědkyně, která jí přenechala místo, nedostala by se vůbec do tohoto panelu. V půlce přednášky si postěžuje, že do konferenčního sborníku o vztahu Evropy a Afriky přispěla jako jediná ne-běloška. Dovolím si tedy i já postěžovat, že v panelu o “Koloniálních počátcích Evropské unie” nebyli ani Afričané ani Evropané, jen samí Anglosasové.

Podcast Hans Kundnani: “Eurowhiteness”

Podle Hanse Kundnaniho je EU původně projekt koloniálních zemí a impérií, který se mimo jiné snažil udržet evropské kolonie v Africe připoutané k Evropě. Říkalo se tomu “Eurafrika”.

Koloniální funkce EU přestala být akcentována po roce 1960, protože členské země až na malé výjimky přišly o své kolonie. Pozornost se přesunula k budování sociálního státu a sociálně-tržní ekonomiky. S tím, jak se v EU dává důraz na evropské hodnoty (viz např. kontroverze o název portfolia komisaře Schinase “Promoting our European Way of Life” – původně začínal slovem “Defending” – a komisařka Jourová s portfoliem “Values and Transparency”) a nutnost asertivity vůči USA a Číně, se může stát, že v nějakém smyslu vrátí ke svým koloniálním počátkům. (???)

Z preambule návrhu tzv. evropské ústavy (2003):

Europe is a continent that has brought forth civilisation

Před rokem 2004 (a nějakou dobu i po něm) projevovala EU vůči kandidátským zemím “civilizační misi”, která měla východoevropské země “poevropštit” a pomoct jim “zpátky do Evropy”. Je to podobný typ mise, kterou měli imperiální země vůči svým koloniím, viz Kiplingovo “břímě bílého muže”:

To bělochů je břímě: boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a nasycovat hlad; a válka-li se končí, v níž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede!

Co když ale tahle “civilizační mise” okolo velké finanční krize roku 2010 zkrachovala a nové členské země se jí začaly aktivně bránit (“Brusel nám nemá co rozkazovat”, volba pro PiS a Orbána), ptá se Kundnani. Nejpozději po 24.2.2022 je ale podle mě zjevné, že údajná východoevropská “paranoia” z Ruska byla oprávněná a nové členské země jsou ve věci Ruska brány vážně.

“Civilizační mise” EU ale tak úplně neskončila. Ukrajina, Moldávie a Gruzie jsou jejími dalšími (dobrovolnými) cíli. Obrátí se i ony za deset let proti této “misi”?

#eu

Česko mělo možnost si přes Evropskou komisi výhodně půjčit až 137 miliard korun z Národního plánu obnovy, který vznikl jako společná reakce EU na zastavení ekonomiky v průběhu pandemie covid-19. Vláda si ale nakonec půjčí jenom necelých 20 miliard korun.

Nezdá se to, ale je to jedna ze smutných zpráv o budoucnosti Česka.

Vysvětlení zatím není, ale jsou nasnadě. Vláda má problémy s hlavním úkolem, který před sebe postavila, snižování deficitu veřejných financí, a v tom by ji další půjčka nepomohla. Druhý důvod je, že do půlky roku 2026 nemá do čeho peníze investovat, protože projekty nejsou připravene. Peníze se mohly použít na energetickou bezpečnost, rozvoj železnice a ekologii:

V českém případě mají prostředky z půjčky putovat na stavby solárních nebo větrných elektráren, budování alternativních plynovodů a ropovodů, zateplování domů nebo na kotlíkové dotace. Velkou část peněz chce vláda využít na investice do železnice.

Paolo Gentiloni, komisař pro ekonomiku, tvrdí, že EU bude muset masivně investovat do zelených technologií, aby efektivně reagovala na americký zákon IRA, který prý až jedním bilionem dolarů podpoří zelené technologie, budou-li vyráběny v Americe. Podle Gentiloniho není situace pro EU akutní, protože peněz pro dotační tituly je až do roku 2026 dost.

Konkrétně z NextGenerationEU, jehož českou mutací je právě onen Národní plán obnovy, z něhož Česko nepotřebuje 117 miliard korun. Aspoň, že z toho mála půjčených peněz bude platit “projekty vývoje čipů” v ČR.

#eu

SRG SSR, švýcarská veřejnoprávní televize a rozhlas, přinesla zprávu, že Švýcarsko se zpožděním přijalo jedenáctý evropský sankční balík proti Rusku.

Tichý defétismus ze švýcarského kopírování evropských rozhodnutí jen patrný:

Switzerland’s government has lined up with the European Union’s (EU) 11th round of sanctions against Russia over its war in Ukraine.

Switzerland, which is not a member of the 27-country bloc, is a key EU trading partner and has followed every set of its sanctions against Russian companies and individuals since Russian President Vladimir Putin launched an invasion of Ukraine in February last year.

Switzerland on June 28 implemented sanctions on more than 100 other companies and people after the EU's move days earlier and will adopt the rest of the 11th-round sanctions “that are relevant to Switzerland” on Wednesday, the government said.

Tohle je realita omezené suverenity evropské země mimo Evropskou unii. Timothy Snyder má pravdu, Evropská unie je garantem svobody v Evropě. V Evropě není suverenity mimo té sdílené.

#švýcarsko #eu

Mark Galeotti má zato, že až skončí válka na Ukrajině, Rusko nebude mít už schopnost napadnout někoho jiného. Už současná válka ho významně vyčerpává a zvýrazňuje vnitřní rozpory uvnitř Ruska.

Podle podcastu Sama Harrise s Petrem Attiou.

Z výzkumu stoletých se zjistilo, že umírají na ty stejné nemoci a se stejnou pravděpodobností, jako ti o 20 let mladší. Což znamená, že jejich výhodou není, že by měli větší odolnost proti nemocem (rakovina, nemoci oběhové soustavy, zranění), ale že se s nimi potkávají mnohem později.

Pohyb, strava a genetika jsou důležitější, než vše ostatní.

Strava

Je jen velice málo toho, co jde říct s naprostou jistotou o prospěšnosti stravy:

  • příliš malý a příliš velký příjem potravy škodí
  • nedostatek esenciálních vitamínů, minerálů, bílkovin a mastných kyselin škodí

Všechno ostatní jde říct jen s menší či větší mírou nejistoty.

Pro snížení tělesné hmotnosti je nejdůležitější rozdíl mezí příjmem a výdejem energie. Lidé s nadváhou, kteří budou přijímat o 25 % méně energie než se doporučuje pro člověka s normální váhou (muži: 2900 kcal/den; ženy: 2200 kcal), ale jejich strava se bude skládat z junk foodu, na tom budou za měsíc lépe než obdobná skupina s nadváhou, která by se stravovala “zdravě” (např. celozrnná středomořská kuchyně), ale přijímala dvojnásobek doporučeného energetického příjmu.

Oficiální doporučovaný příjem bílkovin 0,5-0,8 gramu na kilogram zdravé váhy je nedostatečný k zajištění svalové hmoty; spíše je to 1,8-2,2 gramů bílkovin na kilogram tělesné váhy (u mně: z 40-65 gramů na 145-175 gramů).

Zvláště lidé po padesátce potřebují zvýšený příjem bílkovin, protože je hůře vstřebávají a dochází u nich k ochabování svalstva, které vede k pádům a zlomeninám kyčlí. Po 65. roku věku jsou častým důvodem předčasných úmrtí. Kdo si v tomhle věku zlomí kyčel, má 10-20% pravděpodobnost, že do roka zemře. Ten, kdo se zotaví, ztratí jeden stupeň pohyblivosti (kdo bez obtíží chodil, bude potřebovat hůlku; kdo chodil o holi, bude potřebovat chodítko; kdo používal chodítko, bude do konce života na vozíku; atd.).

Cvičení

Každý by měl mít tolik svalů a síly, kolik jen může.

Proč cvičíme? Cvičíme proto, abychom si zajistili kvalitní život v poslední dekádě svého života.

KOCOUR: Podle mě to postupně ztratilo šmrnc. To o těch kačátkách se mi fakt líbilo, ale pak to bylo černobílý a já usnul. KRYTON: Ale to byl přece kreslený film před hlavním programem!

Kardiovaskulární systém

Vysoký krevní tlak je třeba okamžitě léčit, protože ničí cévy. Statiny a obdobné léky nové generace jsou velice účinné.

Pokud si člověk udrží, např. díky statinům, cévy na úrovni třicetiletého, nikdy prý nemůže trpět běžnými kardiovaskulárními nemocemi.

Rakovina

Když vyloučíme některé příčiny rakoviny jako kouření a environmentální toxiny, rakovina je náhoda. Čím déle člověk žije, tím více buněčných mutací u něj probíhá a tím větší má pravděpodobnost, že se u něho rakovina objeví (další vliv mají prý i nespecifikované záněty v těle). V léčbě rakoviny bylo dosaženo za poslední dekádu velkých úspěchů, ale ty se liší podle druhu rakoviny. Do budoucna lze očekávat další pokrok v léčbě rakoviny díky imunoterapii. Využití imunitního systému k rozpoznání a zničení rakovinotvorných buňek je něco, co imunitní systém stejně dělá, problém ale je, že se imunitnímu systému nedaří rakovinotvorné buňky odhalovat dostatečně rychle.

Čím dříve je rakovina odhalena, tím snáze je léčena. Je vhodné využít i MRI (magnetická rezonance) sken celého těla (nevýhody: placené, vysoký počet false positives).


Attia mi přijde erudovaný, ale ne zcela sympatický, protože v minulosti výrazně propagoval něco (půsty; fasting), o čem dnes tvrdí, že nemá prokázané pozitivní účinky. Podobný misionářský zápal vidím i v tom, co propaguje dnes. Je to moje osobní věc, ale před takovými lidmi se mám na pozoru. Na úvodní stránce jeho webu peterattiamd.com doporučuje podcast s Matthewem Walkerem, který napsal široce doporučovanou knížku o spánku – ta má ale hodně nedostatků.

David Lidington, dlouholetý britský ministr pro evropské záležitosti (2010-2016), v podcastu tvrdil, že zájmem Velké Británie před jejím vystoupením z EU i dnes je, aby se země Západního Balkánu integrovaly do EU a nebyl prostor pro jejich driftování k jiným mocenským centrům (Čína, Rusko).

Překvapilo mě jeho sebevědomí, že by Británie mohla v Evropě klidně zůstat sama a čelit čím dál větší EU.

New York Times podle nedávno získaných dokumentů z nového úhlu pohledu převyprávěl historii NRA ve vztahu k politikům a Druhému dodatku.

Historically, the N.R.A.’s opposition to firearms laws was tempered. Founded in 1871 by two Union Army veterans — a lawyer and a former New York Times correspondent — the association promoted rifle training and marksmanship. It did not actively challenge the Supreme Court’s view, stated in 1939, that the Second Amendment’s protection of gun ownership applied to membership in a “well regulated Militia” rather than an individual right unconnected to the common defense.

Obvykle se tvrdí, že NRA tlačila na politiky, aby upevňovali civilní zbraňovou legislativu. New York Times ale ukazuje, že John Dingell, dlouholetý člen správní rady NRA a reprezentant Sněmovny za Demokraty – musel prvně ze své pozice reprezentanta Sněmovny přesvědčit NRA, aby chápala Druhý dodatek jako ústavní právo na civilní držení zbraně (i mimo ozbrojené složky, jako je domobrana) a že s tím musí jít za politiky. Až po této myšlenkové změně mohla NRA začít tlačit na politiky a soudy, aby dosáhla rozšíření práva na civilní držení zbraní.

The group, he said, must “begin moving toward a legislative program” to codify an individual’s right to bear arms “for sporting and defense purposes.” It was a major departure from the Supreme Court’s sparse record on Second Amendment issues up to that point. The move would neutralize arguments for tighter gun restrictions in Congress and all 50 states, he said.

Na stránce amerického Nejvyššího soudu je neuvěřitelně krátký seznam vybraných rozhodnutí ohledně práva na držení zbraně:

  • New York State Rifle & Pistol Ass'n, Inc. v. Bruen (2022)
  • Caetano v. Massachusetts (2016)
  • McDonald v. City of Chicago (2010)
  • District of Columbia v. Heller (2008)
  • Lewis v. U.S. (1980)
  • U.S. v. Miller (1939)
  • Presser v. Illinois (1886)
  • U.S. v. Cruikshank (1876)

Ostatní témata jako náboženství, daně, zdraví atd. mají mnoho desítek přelomových případů.

Karel Dolejší se ve svém stopadesátémšestém útoku na rozsah evropské pomoci Ukrajině dopouští několika tak zjevných přešlapů až přemýšlím o jeho kredibilitě stran války na Ukrajině.

Přestože je zájem USA angažovat se ve věci evropské bezpečnosti takto omezen, udělali toho Američané pro porážku ruské intervence na Ukrajině více, než všechny ostatní západní země dohromady.

Proč se obtěžovat s dohady, když institut v Kielu počítá závazky, které podporovatelé Ukrajiny učinili? Jsou to sice jenom závazky ne realizované dodávky a nemůže zahrnout zbraně, které jejich dodavatel nepublikuje (viz dělostřelecké granáty z Bulharska a Jižní Koreje), ale je to naprosto nejlepší indikátor podpory porážky ruské intervence na Ukrajině. A ten říká, že instituce EU a její členské země se do 31. května 2023 zavázaly dodat podobně velkou podporu jako Spojené státy, 68,4 mld. € oproti 70,7 mld. € pomoci americké. Při započtení britské pomoci ve výši 10,5 mld. € pak už mnohem více. Ve vojenské pomoci mají prim Spojené státy, ale jejich podíl klesá, ale nelze se tvářit, že vojenská pomoc je ta jediná důležitá zvláště v kontextu toho, že americké nominální HDP je o 35 % vyšší než HDP EU, toho, že americký vojenský rozpočet je dvojnásobný oproti evropskému a toho, že takto byl vztah závislosti Evropy na USA v bezpečnostní oblasti koncipován (cynicky řečeno: USA jsou v situaci, jejíž jsou architektem).

Kancléř Scholz nadlouho zablokoval celé NATO ve věci dodávek zbraní, které Kyjiv potřebuje k osvobození okupovaných území. Když se konečně Berlín pod nezměrným zahraničním tlakem rozhoupal, bývalý ruský hlavní velitel na Ukrajině Surovikin už stihl vybudovat po celé délce fronty rozsáhlá polní a místy permanentní opevnění chráněná miliony min.

Britům nikdo nezabránil, aby Ukrajině své tanky dodali, a taky tak učinili. Podobně Američanům nikdo v dodávkách jejich tanků nikdo nebránil a až Německo je donutilo Ukrajině tanky Abrams aspoň přislíbit. Stejně tak nikdo nebránil východoevropským zemím dodat ještě více ex-sovětských tanků. I Portugalsko dosud dodalo více tanků než Spojené státy.

Kdyby Ukrajina západní pomoc, kterou dostává letos, obdržela ve stejném rozsahu před rokem, stačilo by to.

Jak dostatečně jasně říká Michael Kofman při současné ukrajinské ofenzívě se ukazuje, že zkušené jednotky se starým sovětským vybavení dosahují u Bachmutu lepších výsledků, než nové jednotky vyzbrojené Západními tanky a bojovými vozidly a vycvičené na Západě (“podle standardů NATO”) u Orichivu.

Dolejší se ve všech třech ukázkách příliš zabývá výzbrojí, kterou mají Ukrajinci k dispozici, ale klade disproporčně malý důraz na schopnosti ukrajinských jednotek provádět útočné operace ve větších celcích než je četa.

Naše domácí opatření na omezení spotřeby zemního plynu byla velice úspěšná. Za období 2022/2023 jsme ušetřili 8 % elektřiny (145 kWh) a 31 % plynu (300 m3) oproti předchozímu roku.

Úsporu elektřiny moc nechápu, máme ji jen na běžné domácí spotřebiče a spotřebu jsme nijak neomezoval – snad jen, že jsme míň používali elektrickou troubu.

Zato 31% úsporu plynu, který používáme na topení, ohřev vody a vaření, chápu zcela; kombinace o 3 stupně nižší teploty vytápění, teplého oblečení a teplých dek na spaní zafungovala.