hello darkness my old friend

Zajímavé na Fjodorovovi je že o rozpadu Ruska přemýšlel už v roce 2018 a že rozpad Ruské federace rámuje konkrétními rozdílnými zájmy ruských regionů (o kterých jsem nevěděl):

Regionům také vadí, že tu jsou oblasti, jako třeba Moskva a některá jiná velká města, která jsou o dost bohatší a o dost vlivnější, za což vděčí systému výběru daní a ústřední distribuci zdrojů z rozpočtu. (Například na Sibiři se v roce 2011 šířil slogan „Přestaňte živit Moskvu“ – lokální variace na celoruské „Přestaňte živit severní Kavkaz“, pozn. red.)

Na západě Sibiře je několik regionů, které samy o sobě produkují víc než polovinu ruské ropy a plynu, ale jejich příjmy z této produkce jsou naopak citelně nízké. Což je vlastně víceméně typický obrázek pro oblasti východně od Uralu. Na západě je Kaliningradská oblast, která by se ráda integrovala do baltského systému spolu s Polskem, pobaltskými státy, Švédskem či Finskem.

A na druhé straně země je zase ruský Dálný východ, který naopak zajímá integrace do pacifického systému. Identifikují se sice jako Rusové, ale jako takzvaní pacifičtí Rusové a mnohem bližší vztah než s Moskvou a jejími představiteli mají s Čínou, čínskou ekonomikou a byrokracií. Hodně tamních lidí nikdy nebylo v Moskvě nebo na západ od Uralu, zato často jezdí do Pekingu, Soulu...

Bruno Maçães psal v červenci 2021 o čtyřech scénářích budoucnosti Evropy:

When I think about the future of Europe I see four main scenarios. 1. Part of a Western political community 2. An independent centre of power in a multipolar world 3. Under hegemonic control by a Eurasian power (China or Russia or both) 4. Under hegemonic control by the US

Right now we are at 1. but with trends in the other three directions

Yes, I left out possibility of a split with parts of Europe going in different directions. But they would go in one of these four (3 and 4 more likely in case of a split and 2 much less likely)

Britský The Economist v kousavém komentáři připomíná, že Evropa čeká s větším napětím na výsledek amerických prezidentských voleb v listopadu 2024 než na ty evropské v květnu stejného roku. Je to pochopitelné: vzhledem k pokračující válce v Ukrajině si Evropa nemůže být jistá americkým příspěvkem k ruské porážce.

Karel Dolejší se například domnívá, že Evropa by nedokázala nahradit ani 20% propad amerických dodávek.

Okřídlený výrok říká, že “Německo přenechalo starost o svou bezpečnost Spojeným státům, své energetické potřeby Rusku a svůj růst založený na vývozu Číně”. Po 24. únoru je situace závislosti stejná – Evropa se není schopná postarat o svou bezpečnost, energetické potřeby a ekonomický růst ze svých vlastních zdrojů – změnili se jen garanti těchto potřeb: “Velká část plynu, který se dříve do Evropy dodával ruskými plynovody, je nyní dodávána z lodí plných amerického zkapalněného zemního plynu. Americké zelené dotace učinily z Ameriky, nikoliv z Číny, pro evropské společnosti Eldorádo.” Během pouhého roku Amerika nahradila Rusko a Čínu stran některých surovin a zdrojů ekonomického růstu.

Maçães doplňující otázku ke svému výhledu budoucnosti Evropy, zda jeho scénář číslo 4 není jen variantou scénáře 1, odmítl s tím, že hegemonická kontrola Evropy ze strany USA by se kvalitativně lišila od rozhodování na půdorysu Západu.

Evropské obavy z uplatňování amerického vlivu v Evropě, pokud se příštím americkým prezidentem stane republikán, jsou oprávněné, ale pokud je vliv Ameriky v Evropě už teď tak zásadní, měli bychom vidět jeho projevy už během Bidenova prezidentství.

Amerika a Čína jsou na cestě k zásadní – i kdyby ne vojenské – konfrontaci, na které se pracovalo dobrých deset let. Velkou kartu, kterou Evropa může podle The Economistu vůči Americe hrát a zachovat si vůči ní modus vivendi je evropský postoj k Číně. Amerika značně stojí o to, aby se Evropa přidala na její stranu a podpořila ji, v opačném případě se bojí, že v konfrontaci s čínskou hrozbou neuspěje, protože už není tím světovým hegemonem, co bývala a její spojenci v jihovýchodní Asii nejsou co do odhodlání, důslednosti a spolehlivosti zdaleka tak uvěřitelní jako Evropa. (Allisonova Osudová past už není tak směšná jako dřív.)

Stejně jako Ukrajina válkou platí za to, že se 30 let nemohla rozhodnout, jestli patří do Evropy nebo k Rusku, Evropa bude možná muset splatit dekády bezpečnostní, surovinové a ekonomické závislosti na jiných.

#eu

Při pití japonského černého čaje Benihikari Wakocha od Klasek Tea, který je v popisku charakterizovaný jako údajně “chladivě sladké, mírně dřevité a ořechové vůně s tóny pastového medu a pryskyřice” jsem si vzpomněl na tento odstavec z nejlepší česky psané knihy o čaji o Karla Valtera:

Kokeicha (nazývaná také „Spaghetti Tea”) je vyrobena z prachu, odpadajícího při čištění listových čajů a zbytků z výroby čaje Matcha. Za přídavku lepicí látky rostlinného původu jsou z takto vyrobené masy vytlačovány tenké nudličky. Vzhledem k tomu, že prach pochází z kvalitních listů, je to přijatelný poměrně levný čaj, i když nálev, připravený obvyklým způsobem, je nepěkné kalný. Je možné tento čaj rozšlehat jako čaj Matcha, ale osobně dávám přednost pití listovýcn čajů, a to i obyčejnému čaji Bancha, před tímto trochu průmyslovým produktem. Také to lepidlo, byť rostlinného původu, na chuti čaji nepřidává. A konečné, nebudeme přece pít odpady z japonských čajů, zatímco sami Japonci skupují a pijí všechny lepší čaje z Darjeelingu.

Benihikari Wakocha “z malé zahrady pana Iwaty” za 610 Kč za 50gramový sáček není nějaká průmyslová polévka z lepidla, hůř, je to světlehnědá nakyslá voda bez jakékoliv vůně či chutě, 5-10 % tvoří nějaké podivné větvičky. Soudruzi, takto ne. Raději Darjeeling.

---

Update (3. května 2023): Když se 20 gramů Benihikari Wakocha na minutu zalije 550 ml vařící vody, vyhoupne se tento čaj na úroveň průměrného Darjeelingu. Cena jednoho takového nálevu je pak ale 250 korun...

Jedna z několika variant, jak se vyrovnat s Ruskem, které prohrálo válku (předpoklad je, že zůstane stejně agresivní jako dosud, jen bude po krátkou dobu neschopné na někoho zaútočit) podle vojenského experta a politologa Jurije Fjodorova:

Nerozhodnost Severoatlantické aliance může povzbudit frontové státy, aby rozvíjely své vlastní odstrašující kapacity. V praxi to znamená realizaci koncepce Mezimořské unie, kterou před téměř sto lety rozvinul polský vůdce Józef Piłsudski, moderní doktríny Trojmoří a dalších strategických iniciativ zaměřených na vytvoření politicko-vojenské aliance frontových států ve středovýchodní Evropě a západní části Černého moře.

Taková aliance, jejíž jádro by mohly tvořit Polsko, Ukrajina a případně Rumunsko, by disponovala značnými ozbrojenými silami. Zatím je předčasné mluvit o tom, jaké by mohly být ozbrojené síly po válce. Jisté však je, že bez ohledu na to, jak válka skončí, ukrajinská armáda získá jedinečné bojové zkušenosti a bude mít desetitisíce, ne-li statisíce motivovaných, pekelně odhodlaných vojáků a důstojníků. Polsko rychle buduje své vojenské kapacity. Konkrétně si v USA objednalo 32 bojových letadel páté generace F-35, nejméně šest baterií protivzdušné obrany Patriot (kromě již existujících dvou) či 250 tanků Abrams. Varšava také plánuje nakoupit 500 jednotek HIMARS (systém odpalování raket, pozn. překl.), z nichž by 18 mělo brzy dorazit do Polska spolu se 45 raketami ATACMS.

Ve střední a východní Evropě může vzniknout nová politicko-vojenská struktura, paralelní s NATO. Úloha Severoatlantické aliance se výrazně sníží, protože její hlavní funkci – odstrašování Ruska – převezmou do velké míry státy ve strategickém pásmu mezi moři. S největší pravděpodobností budou tuto novou strukturu zaštiťovat Washington a Londýn. A význam staré Evropy a jejích tradičních lídrů se výrazně sníží. A možné je i to, že frontové státy budou chtít spolupracovat na budování jaderného potenciálu, aby od použití jaderných zbraní odradily Rusko.

Prosazení konceptu, i kdyby jen jako jediného průchozího, by znamenalo se Evropa rozdělí na východní a západní. V té východní bude vše podléhat sekuritizaci, žádný společenský pokrok nebude možný, sociální situace obyvatelstva se petrifikuje, režimy daných zemí se stanou pisovsko-orbánovsky autoritářskými, protože se jinak nepodaří mobilizovat dostatek zdrojů k obraně před Ruskem. Východ bude mít jen své lokální zdroje, protože pokud západní Evropa nebude mít do projektu Mezimořské unie (Trojmoří) co mluvit, nepřispěje na něj finančně, materiálně, ani politicky. Bylo by to pohřbení evropských ambicí na status světové mocnosti.

Pro Česko, které není v hypotetickém konfliktu Evropy s Ruskem bezprostředním frontovým státem, je výhodná spolupráce na bázi NATO (organizace obrany, doktrína) a EU (organizace výroby, financování), viz nedávný nákup munice. Jestli se projektu Mezimoří v Česku někdo chytne, tak SPD, Marek Benda, sociálně-konzervativní ANO.

[28/3/2023] Česko projekt Mezimořské unie zatím spíš ignoruje.

[1/4/2023] Podle Lebdušky je Trojmoří šance na rozšíření infrastruktury ve východní Evropě, kterou Česko ke své škodě nevyužívá, ze strachu, že je to “pisácký” projekt na dominanci Polska v Evropě. Lebduška vyvrací představu, že je to protiunijní projekt tím, že se ho účastní pouze země EU a že Jean-Claude Juncker, tehdejší předseda Komise, přijel na zasedání Trojmoří.

23 členských států Evropské obranné agentury se dohodlo, že poskytne ze svých zásob asi milion kusů munice:

Plán na poskytnutí milionu kusů dělostřelecké munice schválila Unie velmi rychle. Počítá přitom se třemi fázemi.

V první mají členské státy dodat munici ze svých zásob a objednávek, konkrétně v hodnotě miliardy eur. V té další pak mají dělostřeleckou munici společně nakupovat od zbrojovek v Evropské unii a Norsku.

Dlouhodobě ale musí dojít ke zvýšení produkce.

Nikdo to neříká explicitně, ale Evropa zbrojí kolektivně.

Zatím nedostatečně, “jednorázově”, pouze co do munice a navíc zastřeně (první várka munice jde Ukrajině), ale bude to nakonec stejně jako se sdíleným evropským dluhem za covidu, ten se stal nástrojem, který bude připraven i do budoucna. Tzv. jednorázové kolektivní nákupy munice, se stanou permanentními a – do roka – budou zakončeny společným nákupem zbraňových systémů. Prvně pro Ukrajinu, protože válka asi neskončí s ukrajinskou jarní ofenzívou a bude třeba i nadále nahrazovat zničené systémy (tanky, obrněná vozidla) a později i pro členy EU. (Hot take: Časem to povede k vojenské integraci do té míry, že Evropská unie bude muset získat nějakou formu členství v NATO.)

Karel Dolejší se píše, že Evropa není a “možná už ani nikdy nebude skutečně samostatným hráčem v oblasti evropské bezpečnosti”. Nesouhlasím, takhle rozkolísaná nejednoznačnost při řešení problémů je evropský modus operandi, který nakonec vyřešil všechny předchozí “smrtelné” krize od neschválení euroústavy, přes finanční krizi, brexit až po covid. Dopadne to stejně se zbrojením, protože si jsou všichni vědomi vážnosti situace; společné nákupy munice jsou v tomhle kontextu jen první vlaštovkou.

Dolejší zbytečně Západní podporu redukuje jen na vojenskou pomoc:

Tím se nám ovšem otázka západní “výdrže” ohledně Ukrajiny smrskává na otázku trvající americké podpory, které teprve s velkým odstupem sekundují Británie, Polsko, skandinávské státy, Dánsko, Nizozemsko a další.

Ve finanční pomoci, bez které by byl ve zhrouceném ukrajinském státě veškerý sofistikovaný hardware naprosto k ničemu, hraje EU s USA vyrovnanou partii a pokud by v této oblasti americké příspěvky zcela vypadly, Evropa je snadno nahradí.

V objemu vojenské pomoci, má ale Dolejší spíš pravdu, i když ne všechny evropské země jsou tak transparentní stran obsahu a ceny pomoci jako USA, a proto ji nelze u nich přesně finančně vyčíslit. Například Bulharsko dodalo Ukrajině na jaře 2022 obrovské množství munice, které není ve statistikách, prvně protože bylo utajeno a druhotně protože šlo o prodej zapsalo se to do kolonky vojenské pomoci USA a UK. Celková výše poskytnuté nebo přislíbené americké vojenské pomoci od začátku invaze podle americké vlády: 32,6 miliard USD. Poskytnutá nebo přislíbená pomoc ostatních spojenců, podle americké vlády, 13 miliard USD, resp. 22,7 miliard USD (21 miliard Euro) podle starých dat Kielského institutu z 15. ledna 2023 a z toho 20,9 miliard USD (19,3 miliard Euro) poskytla a dodala čistě Evropa a instituce EU. (Tahle hausnumera mi dost připomínají počítání mrtvých a nakažený za covidu, kdy si každá země sama určila, kdo je nakažený, resp. kdo zemřel na covid a ne jen “s” covidem.)

#eu

U2 dostali potrhlý nápad znova nahrát některé své starší skladby v novějším aranžmá. Jak už zjistilo mnoho umělců před nimi, mmj. Marek Šindelka s přepisem své prvotiny Chyba

nakonec jsou z toho souboje se sebou samými, které zpravidla končí prohrou. Magie původních nahrávek je najednou pryč. Původní skladby mají fanoušci tak pod kůží, že nové verze je jednoduše ruší.

Jednu ze skladeb, kterou mám takhle zažranou pod kůží je One od Korn. Někdo ji před dvaceti lety na pirátském cédéčku přiřadil do adresáře s regulérním albem Kornů a já měl za to, že je to jejich původní skladba.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem o dost později “zjistil”, že Metallica udělala “cover” One, který je strašně měkký, typická osmdesátková honírna, urážka korního originálu...

Samozřejmě je to naopak, Metallica udělala originální One v roce 1989, Korn přišel s coverem pro MTV v roce 2003. Pořád tomu nechcu věřit, One je stejně jen — jeden. Je to i ukázka toho, co jsme v Karviné v roce 2003 věděli o světě.

Národní divadlo Brno uvedlo v únoru 2023 v některých kruzích dlouho očekávanou hru Feminista spisovatele Marka Šindelky, režisérky Aminaty Keity a dalších mladých tvůrců. Podle anotace hra

volně vychází z dění na českých vysokých školách a reflektuje společenskou zkušenost s proměnou diskursu, kterou způsobila hnutí jako #MeToo nebo Ne!musíš to vydržet

a má ambice “otevírat diskuzi” ohledně sexuálního násilí na vysokých školách.

Z reakcí na hru je nejlepší rant Proč Feminista není ok podcastu Dvě deci a chlebíček. Argumenty jsou tři: – ve hře se diskutuje a zpodobňuje sexuální násilí (včetně znásilnění) a potenciální divák, který by mohl byl jeho skutečnou obětí, by na něj měl být v anotaci upozorněn, aby mohl zvážit návštěvu hry a nebyl druhotně viktimizován; – zápletka, která vede ke “studentskému hnutí”, je banální a k neuvěření, překrucuje skutečné problémy vysokých škol; – hra žádnou diskuzi neotevírá.

První bod je snadné vyřešit na úrovni anotace hry, a tvůrci to už řeší tím, že polovina repríz má v programu dodatek “30 minut před představením probíhá lektorský úvod” a popř. i “diskuse s tvůrci po představení”. Trigger warning je podobná slušnost jako spoiler alert.

S druhým bodem se nedá už nic udělat a v rámci žánru komedie je snesitelný, ne vše musí jako Případ: Ponorka ukazovat skutečnou práci vyšetřovatele, aby bylo přínosné.

Třetí bod ale hru diskvalifikuje z kategorie “události” do kategorie zábavy. Divák jako fretka přeskakuje mezi stranami sporu v tom, kdo se blíží pravdě, a odchází pouze zmaten. Nic proti tomu jakožto uměleckému záměru – byl proveden mistrovsky, ale to pak tvůrci nemůžou mít ambici jakoukoliv diskuzi otevřít natož zavřít.

Aktivistická studentka Aneta beroucí se za práva kamarádky, manipuluje svého přítele Honzu a má vlastní agendu, pro kterou je poškozená jenom vehiklem. Poškozená studentka Milada je smírná a nerozhodná. Student-aktivista Honza má komplex méněcennosti z toho, že je pouhým spojencem boje za práva žen. Učitel “feminista” Zach je “pachatelem” misogynních promluv, který chce ze složitého světa utéct na venkov. Učitelka Majerová je nic než cynická, “katolicky” konzervativní Zachův otec a potrhlý přestárlý učitel Říčan jsou otevření misogynové, atd. atp.

Že “hra žádnou diskuzi neotevírá” jsem si vyzkoušel cestou z divadla na tom, že žádnou diskuzi nepodnítila, že k ní nebylo co dodat – jen, že to byla sranda. Jen asi ne pro každého.

Yes:

Zachraň hnusný český česnek za 159 Kč/kg

But:

Krásný španělský česnek za 129 Kč/kg

Možná až česnek ze Španělska náležitě okorá, napaří mu Rohlík +30 Kč za kilo!

Yes:

Policista, kterému náhodně vystřelila na začátku března služební zbraň po besedě v přerovské mateřské školce, porušil předpisy a čeká ho kázeňské řízení.

But:

Besedy s policisty se podle informací ČTK zúčastnilo 12 předškoláků, součástí byla i ukázka rozložení a složení zbraně. Podle vyšetřování policista manipuloval se zbraní v závěru besedy a náhodný výstřel nevyšel v bezprostřední blízkosti dětí, ale v odděleném prostoru místnosti. „Nikdo nebyl zraněn ani ohrožen na životě,“ uvedla již dříve policejní mluvčí.

99,99 % nechtěných výstřelů není žádná “náhoda”. “Náhoda” by to byla v případě selhání zbraně, například extrémně silným úderem na vnější kohout způsobený pádem (manuály moderních pistolí tuto možnost nevylučují). Za náhodu nelze nikoho stíhat, a protože policistu stíhají, šlo nejspíše o porušení základních pravidel bezpečného nakládání se zbraněmi.

Není to kdovíjak složité: Zbraň namíříme do bezpečného prostoru, vyjmeme zásobník, pohybem závěru vyhodíme náboj z komory, hmatem i vizuálně zkontrolujeme, že v pistoli není zásobník, v komoře není náboj, v bezpečném směru dáme ránu jistoty. Vyhozený náboj a zásobník uložíme do batohu, který počas demonstrace s námi nebude v jedné místnosti. Aby se nám žádný náboj nezatoulal do zbraně, zkontrolujeme si kapsy u kalhot. Zbraň si necháme zkontrolovat od další – i laické – osoby.

#zbrane