hello darkness my old friend

Konečné vyhodnocení: 27. května 2024.

Predikce Karla Dolejšího ze soboty 7. října 2023 ohledně dopadů ranních útoků Hamásu na Izrael. Hodnocení: 1/5 = 20 %

• ⨯ Za útokem na Izrael stál Írán. Nájezd teroristické organizace Hamás na Izrael probíhá v širším kontextu dlouho připravovaného íránského útoku proti židovskému státu.
• ✔ Izrael provede pozemní útok na Gazu. Izraelská vláda po masakrech a únosech civilistů rozhodně není v pozici, kdy by si mohla dovolit jiný postup než přímý pozemní útok na základnu Hamásu” a “rozbíhá se mobilizace do války, která téměř jistě zahrne pozemní útok na Gazu.
• ⨯ Evropská unie zastaví podporu Palestincům. Evropská unie bude muset důrazně přehodnotit podporu, kterou poskytovala palestinským organizacím, přinejmenším tak, aby zcela vyloučila její vojenské zneužívání. Může dojít i na její úplné ukončení v návaznosti na eskalující konflikt rozpoutaný Hamásem a veřejně podpořený oficiálním palestinským “prezidentem” Abbásem ze západního břehu Jordánu.
  1. 2023-10-10 – EU pokračuje v humanitární pomoci.
• ⨯ Netanjahu bude z útoku politicky profitovat. Dnešní ranní útok je darem z nebes pro ultrapravicový Netanjahuův kabinet, který kvůli plánu na zmrzačení soudů čelil masivním protestům občanské společnosti.
  1. 2023-10-16 – Netanjahu je extrémně nepopulární.
• ⨯ Dojde k velkému střetu mezi Izraelem a Hizballáhem. Velmi pravděpodobně nakonec přinese také mnohem masivnější střet s libanonským Hizballáhem.

---

Moje predikce ze středy 11. října 2023 (do značné míry formulované jako negace Dolejšího předpovědí, protože se mi v té době zdály jako ideologické): Hodnocení: 4/9 = 44 %

• ✔ Za útokem na Izrael nestál Írán. Hamás dostal od Íránu nebo jeho proxies jako je Hizballáh širokou pomoc, výcvik a souhlas s masakrem ze 7. října, ale nebyl jeho primárním hybatelem.
• ✔ Izrael provede pozemní útok na Gazu. Jeho cílem bude zničení Hamásu a obsazení Gazy a její kontrola dokud nebude předána Palestinské autonomní správě.
• ⨯ Důsledkem pozemního útoku bude smrt 80 % unesených.
  1. 50 % unesených bylo už zachráněno.

• ⨯ Netanjahu bude z útoku krátkodobě politicky profitovat (max. 6 měsíců). Pak jeho vláda padne a už se premiérem nestane.

  1. 2023-10-16 – Netanjahu je extrémně nepopulární.

  2. 2024-05-27 – Vláda drží.

• ⨯/✔ Nevznikne široká vláda národní jednoty. Základním kamenem vlády zůstane Likud a extrémistické strany.

  1. 2023-10-12 – Vznikla, protože Ganz vstoupil do válečného kabinetu.

  2. 2023-10-16 – Ale není široká, protože Ganz vstoupil jenom do válečného kabinetu a protože hlavní opoziční strana nevstoupila.

• ✔ Nedojde k velkému střetu mezi Izraelem a Hizballáhem, Sýrií, Íránem, Jemenem nebo iráckými šíity. Konflikt bude lokalizován i díky tomu, že se Američani přímo nezapojí.

  1. 2024-05-27 – Největším koordinovaným útokem na Izrael byl záměrně zpackaný dubnový dronový a raketový útok výše zmíněných na Izrael.

• ⨯ Dohoda mezi Izraelem a Saúdskou Arábií na půdorysu abrahámských dohod bude uzavřena.

• ⨯/✔ Ukáže se, že izraelsko-palestinský konflikt není pro USA a EU zas tak důležitý.

  1. 2024-05-27 – Pro Eu není, pro USA musí být extrémně důležitý, když je Biden kvůli němu prohrát listopadové volby.

• ⨯ Počty civilních obětí do konce hlavních částí bojů – Izrael: 2 000-4 000; Palestina: 20 000-50 000.

  1. 2024-05-27 – Civilisté v Gaze: 16 000 (Izrael) – 27 000 (Hamas)

  2. 2024-05-27 – Civilisté v Izraeli: méně než 1 000.

---

Předpovědi Jakuba Szántó ze 7. října 2023: Hodnocení: 4,5/7 = 64 %

• ⨯/✔ Masivní selhání izraelských rozvědek je dopad deseti měsíců politického sporu o justici.

  1. 2023-10-12 – Rozvědka varovala, armáda nereagovala.

  2. 2023-11-30 – Rozvědka o možném útoku věděla měsíce dopředu, ale scénář velkého útoku Hamásu odmítla.

• ⨯ V pozadí stojí Írán jako kmotr protiizraelského teroru.

• ⨯ Jde o snahu vyprovokovat mocnou izraelskou odvetu s masivními civilními oběťmi, které vykolejí sbližování Jeruzalém-Rijád.

• ✔ Teroristi si s rukojmími a těly zabitých budou chtít vynutit ústupky i propuštění svých vězňů.

• ✔ Izrael se rychle zmobilizuje, protesty na čas utichnou.

• ✔ Po zlikvidování infiltrantů a masivním bombardování bude muset následovat pozemní invaze.

• ✔ Jeruzalém neprovede reokupaci Gazy.

---

Legenda:

• správně: ✔
• chybně: ⨯
• dvojznačně: ⨯/✔

#izrael #palestina #írán #terorismus

Smysl reformy EU je mimo jiné nebýt tak politicky neakceschopný jako USA.

Jen tenhle týden:

1. USA přestávají Ukrajině dodávat zbraně, kvůli zastavení činnosti vlády ze strany republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů. Začíná to připomínat poslední dny Jižního Vietnamu, který žádal o vybavení, americká vláda mu ho chtěla poslat, ale americký Kongres veškeré financování Jižního Vietnamu zastavil.

2. USA se kvůli hrozbě uzavření vlády nedaří uzavřít tzv. Smlouva o volném přidružení se třemi republikami v Pacifiku (Mikronésie, Marshalovy ostrovy a Palau). Tato smlouva je pro USA velice výhodná, protože jim zajišťuje volné operační pole v obrovské oblasti západního Pacifiku.

Kvůli americkým výpadkům EU ten samý týden ohlásila další podporu Ukrajiny. Podle posledních dat Kielského institutu dává Evropa více zbraní než USA a celková přislíbená podpora je už dvojnásobná.

#eu #usa #vietnam

Podle podcastu The Russia Contingency, kde spolu mluví Michael Kofman a Serhii Plokhy, historik dějin Ukrajiny.

Podle Plokhyho je historie na straně Ukrajiny, protože všechna impéria v posledních padesáti letech prohrála svoje války proti menším zemím, které bojovaly za svou nezávislost (Vietnam, Afrika, Afghánistán).

Podle placeného podcastu The Russia Contingency, kde spolu mluví dva vojenští analytici Michael Kofman a Jack Watling.

Ukrajinská armáda má jen omezené množství dostatečně vyškolených důstojníků, a proto může na určitém úseku fronty nasadit jen omezené množství jednotek. Pokud překročí určitou mez, má problém se synchronizací bojových činností (např. palebná příprava nepřichází včas a jednotky nemůžou postupovat vpřed).

V posledních měsících docházelo z americké strany k líkům o schopnosti Ukrajiny vést útočné akce. Tyto líky jsou málo kredibilní, protože Spojené státy nemají na Ukrajině předsunuté jednotky, které by jim mohly poskytnout informace z první ruky.

Ukrajinci nemají velká výcviková střediska, protože nemůžou soustředit velké množství jednotek na jednom místě, Rusko by na ně zaútočilo. (Proto je třeba nové ukrajinské vojáky cvičit v zahraničí. Ale je to třeba dělat jinak, musíme se doktrinálně přizpůsobit tomu, jak Rusové vedou válku na Ukrajině a jak bychom na ni realisticky reagovali my.)

V NATO jsou všechny jednotky vycvičeny plus mínus stejně. Na Ukrajině jsou ale jednotky vycvičeny ve velice rozdílné kvalitě, protože omezený čas k výcviku je směrován na ty jednotky, které mají lepší bojový potenciál (tj. chtějí a umějí bojovat). Ty lepší jednotky jsou určeny k útoku, ty horší k zajištění oblasti. S takovouhle kompozicí brigád je problém při vysoké míře opotřebení (ztrát). Jeden americký anonymní zdroj například tvrdil, že Ukrajina je příliš krotká v útoku a kdyby útočila rychleji a přijala vyšší úroveň ztrát, postupovala by rychleji, tím by zamezila přípravy ruských záložních linií a tím vposledku měla méně ztrát. Problém je, že tahle úvaha nebere v potaz ukrajinskou kompozici bojových jednotek: kdyby měli Ukrajinci vyšší opotřebení, ty ztráty by byly primárně u dobrých (útočných) jednotek, a za chvíli by neměli čím útočit.

Zatím se zdá, že Rusko je spokojené s vysokými ztrátami na své straně, protože má zato, že je dokáže nahrazovat. Ukrajinci jsou spokojení s množstvím svých ztrát u dobrých jednotek, protože je dokážou nahrazovat tak, jak se zlepšují původně horší jednotky tím, že mají větší bojové zkušenosti.

Podle podcastu War on the Rocks (plus dva díly v placeném podcastu The Russia Contingency), kde spolu mluví Michael Kofman a Stephen Kotkin, historik Sovětského svazu a Ruska.

Stephen Kotkin: Ruská strategická porážka se nerovná ukrajinskému vítězství.

Žádné dříve zamýšlené zkratky k ukrajinskému vítězství se nepotvrdily:

1. Ruská armáda se rozpadne, protože se Rusko připravilo na koloniální válku ne na válku skutečnou.

2. Rusko je zločinecký režim s nízkou morálkou, který nedokáže takovou válku vést. Putin bude nepopulární, když se válka nebude dařit a ruské elity (oligarchové) ho odstraní.

3. Čína nedovolí Rusku vést dlouhou válku, protože ji to staví do špatného světla.

Ukrajina proto bude muset válku vyhrát na bojišti a prostřednictvím tohoto vítězství vybojovat mír.

USA sice vyhrály válku v Afghánistánu, ale prohrály mír a naopak prohrály válku ve Vietnamu, ale – z dnešního pohledu – vyhrály mír, protože Vietnam je dnes proamerický.

Argumentuje se, že Ukrajina musí získal všechna svá ztracená území včetně Krymu, jinak ho bude Rusko používat k dalším útokům na Ukrajinu. Krym ale není jediným místem, ze kterého může Rusko v budoucnu zaútočit, protože mají velice dlouhou hranici od Užhorodu a Lvova přes Kyjev, Sumy, Charkov až po Doněck a Mariupol u Azovského moře. Co udělat s Rusy, kteří se na Krym od roku 2014 přistěhovali? Nechat je tam a mít na svém území dva miliony potenciálních zrádců, povstalců a teroristů? Provést na nich etnickou čistku, jako provedl Stalin na Krymských Tatarech a mít z odsunutých po generace zatvrzelé nepřátele? Krym by se spíše měl použít ve vyjednávání o míru.

Michael Kofman: Západní strategie příliš závisí na výsledku letošní ukrajinské ofenzívy, což je chyba protože pokud bude ofenzíva extrémně úspěšná, Ukrajina nebude mít důvod dojednávat kompromis, který by například znamenal odevzdání území. Pokud bude katastrofálně neúspěšná, bude to Rusko, kdo nebude mít důvod ustupovat. V téhle fázi války obě strany obětovaly už hodně a zároveň příliš málo na to, aby byly svolné k jednání. (Nacistické Německo dokázalo dva roky ustupovat Sovětským svazem, než bylo poraženo. Z toho poslední rok bojovalo na dvou frontách.)

Západ se nechal zmást úspěchy Ukrajiny v integraci Západních zbraní a chybně si myslel, že podobně rychle se naučí boj kombinovaných zbraní (“combined arms”) a že dokážou rychle vycvičit velké množství kvalitních nižších důstojníků (“NCO”).

Kotkin: Strategií americké vlády je, aby Ukrajina neprohrála, aby zůstala suverénním státem a aby nepropukla širší válka. Všechno tohle se daří plnit. Americkým cílem dosud nebylo vítězství Ukrajiny; možná by mělo. Jak by vítězství vypadalo? Ukrajina by dostala bezpečnostní záruky (MN: očividně se nabízí, že ve formě členství v NATO, ale to nezmiňují…) a byla přijata do EU nebo aspoň by k němu měla jasně vytyčenou cestu. Bezpečnostní záruky by měly předcházet členství v EU (MN: to sice dává smysl s ohledem na časovou náročnost obou procesů, ale do NATO Ukrajina nemůže vstoupit pokud nekontroluje celé území státu nebo je ve válce, do EU ale ano; viz Kypr). Pokud si takhle definujeme vítězství, potřebuje Ukrajina k jeho naplnění kontrolovat veškeré své právoplatné území, reparace ze strany Ruska a odsouzení Putina v Haagu? Ne, nepotřebuje.

Západ se chybně vzdal některých nástrojů, aby přiměl Rusko neeskalovat situaci například pomocí jaderných zbraní. Důležitý nástroj, který Západ nepoužívá je hrozba změny režimu v Rusku například tím, že by podporoval Putinovu opozici a podporoval vnitřní rozbroje v zemi. Protože se tohoto nástroje vzdal, nezbývá mu už jiné řešení než vítězství Ukrajiny na bitevním poli. (I když ani změna režimu by nutně nepřinesla mír, viz dále.)

Scénáře vývoje vztahu Ruska se Západem:

1. Rusko se stane přítelem Západu. Je to málo pravděpodobné, ale ne nemožné. Francie také po staletí ohrožovala své evropské sousedy.

2. Protiválečný vojenský puč. V Rusku pučem převezme moc nacionalistický voják, který považuje válku za Putinův projekt a nechce v ní pokračovat. Vyřešila by se tím válka na Ukrajině, ale ne problém Západu s Ruskem, které by se chovalo v dřívějších Putinových intencích. Podle Kotkina je to nejlepší z dosažitelných scénářů a měli bychom napnout síly k jeho realizaci.

3. Čínský loutkový režim. Čína se nemůže dívat na to, jak se Putinův režim v Rusku hroutí a dosadí místo něj pročínskou loutku (např. Patruševa), která s čínskou pomocí Rusko stabilizuje.

4. Eurasijská Severní Korea. Rusko se totálně uzavře světu. S vnějším světem by komunikovalo jen skrze Čínu, která by ho sice držela nad vodou, ale neovládala zcela.

5. Chaos a rozklad. V Rusku dochází k totálnímu rozkladu (ne jako v případě SSSR, které se rozpadlo podle linií sovětských republik). Nemusí to být výhodné pro Ukrajinu, protože se některé ruské elementy můžou řídit heslem, když se potápíme my, potopíte se s námi.

6. Něco jiného.

Kofman: S dosazením protiválečného pučisty je ale jeden závažný problém: historicky, když někdo zdědil válku, se kterou nesouhlasil (Golbačov i Obama Afghánistán), pak válku eskalovali, aby dosáhli výsledku, který jim dovolí se stáhnout. Západ musí vyvinout snahu, aby nový vůdce tomuhle popudu nepropadl.

Dlouhá válka je riziko pro Rusko, protože posiluje vliv vnějších okolností jako ekonomická situace, nespokojenosti obyvatelstva a jiných nepředvídatelných a nahodilých událostí.

Je třeba přemýšlet za horizont ukrajinské letní ofenzívy, protože ta válku nerozhodne. Je třeba Ukrajinu skutečně integrovat do různých Západní organizací a tak posílit její stabilitu a důležitost pro různé aktéry na světě.

Tím, že jsme doufali v krátkou válku (viz pasáže o “zkratkách” výše), jsme spoustu rozhodnutí ohledně vojenského materiálu učinili pozdě. Představa byla, že není třeba zvyšovat produkci dělostřelecké munice, zaučovat posádky na Západní letadla a rozšířit výcvikové kapacity pěchoty, protože “až by se to projevilo, bude už po válce”.

To, jestli budou válčící strany schopny pokračovat ve válce závisí na dvou faktorech: vůli a prostředcích k boji. Protože Ukrajině dodáváme množství výzbroje, je na nás závislá materiálně. Ochota zasílat Ukrajině zbraně je zase závislá na naší vůli pokračovat ve válce. V obou faktorech proto Západ a Ukrajina mají sdílenou zodpovědnost.

#ukrajina

Poznámky o otroctví z Roger Cowley: Empires of the Sea (nečetl jsem, jen jsem vyhledal odstavce o otroctví).

Galejníci na otomanských galérách 16. století by především křesťanští otroci zajatí buď z pobřežních vesnic a měst nebo z křesťanských (evropských) oblastí Otomanské říše.

Altogether there were seventy serviceable galleys, including three commander’s ships with stern lanterns. Hayrettin’s ornate flagship was rowed by one hundred sixty Christian slaves. “In all he had 1,233 Christian slaves…the rest of the oarsmen were Serbians and Bulgarians, all of whom were chained because they were Christians.”

Aware that the Adriatic shore had been fortified with watchtowers, he swung around the heel of Italy and ravaged the western coastline toward Naples, burning villages, destroying ships, enslaving whole settlements. The suddenness and terror of his mass landings, the impact of the churning galley squadrons closing on the unprotected shore, had the heart-stopping terror of Ottoman frontier raids.

Jak Chajruddín Barbarossa, řecko-albánký pirát a paša vládnoucí otomanskému Alžírsku, prováděl nájezdy na evropské středomořské pobřeží.

Day after day Maurand watched the fleet at work. A combustible mixture of jihad, imperial warfare, personal plunder, and spiteful revenge fueled their rampage. The priest witnessed slave-taking on an enormous scale. From each assault, long lines of men, women, and children were led down to the shore in chains, where they risked the equal perils of the sea. Sometimes a coastal village would try to bargain part of its population in a cruel lottery. Port’Ercole offered eighty people, to be chosen by Barbarossa, in return for thirty going free. He accepted the bargain but torched their village anyway. Only one house was left standing. Fortifications were destroyed as a matter of course. Finding Giglio deserted, the seamen razed it, but the castle resisted and had to be blasted into submission and ruined. The 632 Christians who surrendered were enslaved, but their leaders and priest were beheaded in front of Barbarossa to discourage resistance. It was a calculated and effective means of breaking morale. “It’s an extraordinary thing,” Maurand testified, “how the very mention of the Turks is so horrifying and terrible to the Christians that it makes them lose not only their strength but also their wits.” Barbarossa employed the exemplary brutality of Genghis Khan.

Otroci na galérách bývali krutě potrestáni za neúspěšné nájezdy. Pokud se loď potápěla, utopili se s ní, protože byli přikovaní k lavicím. Turci (muslimové), kteří se dali na galéry dobrovolně zaměstnat, nebývali přikovaní a mohli při potopení lodě odplavat (moc časté to asi nebylo, protože mnozí neměli předchozí zkušenosti s mořem a neuměli plavat).

A sudden storm arose and there was “a cruel sea from the southwest and a blackness so thick that the galleys couldn’t see one another, together with a rain falling without ceasing from the sky that was quite unbearable.” The Christian slaves, huddling on the exposed deck like “drowned ducks,” were cruelly beaten. One galliot, overloaded with captives, foundered in the storm: “They all drowned, except for some Turks who escaped by swimming.”

Evropských otroků byly tisíce.

In the four decades following the launch of Barbarossa’s first imperial fleet in 1534, thousands of people were snatched from the coasts of Italy and Spain: eighteen hundred from Minorca in 1535, seven thousand from the Bay of Naples in 1544, five thousand from the island of Gozo off Malta in 1551, six thousand from Calabria in 1554, and four thousand from Granada in 1566. The Ottomans could apply sudden and overwhelming force at precise points; they could land at and destroy fair-size coastal towns with impunity and threaten even the major cities of Italy.

V 16. století už probíhal transatlantický obchod s otroky z Afriky, přesto to byli Evropané, kdo byli ještě po dlouhou dobu zotročování ve větší míře, než sami zotročovali jiné.

This was a terror sharpened by racial difference; across the narrow sea two civilizations communicated through abrupt acts of violence and revenge. Europe was on the receiving end of the slavery it was starting to inflict on West Africa—though the numbers slaved to Islam far exceeded the black slaves taken in the sixteenth century, and where Atlantic slaving was a matter of cold business, in the Mediterranean it was heightened by mutual religious hatred. The Islamic raids were designed both to damage the material infrastructure of Spain and Italy and to undermine the spiritual and psychic basis of Christians’ lives. The ransacking of tombs and the ritual desecration of churches that Jérome Maurand witnessed in 1544 were acts of profound intention.

Jak to vypadalo na galérách.

Thousands of prisoners were kept in slave pens—the dark, crowded, fetid converted bathhouses—from whence they would be taken daily in chains to work. Wealthy captives such as the Spanish writer Cervantes, held in Algiers for five years, might enjoy tolerable conditions, awaiting liberation through ransom. The poor would lug stones, fell timber, dig salt, build palaces and forts, or, worst of all, row galleys until disease, abuse, and malnourishment finished them off.

Evropané i Turci zotročovali lidi z opačných břehů. Protože byl v té době islám stále ještě na vzestupu, většina otroků byla křesťanských.

It is impossible to know how many slaves were being taken in the decades after 1540, but it was not a one-way trade. Both sides were engaged in “man-taking” throughout the whole length of the sea, and if Islam was in the ascendancy, there were small correctives. The Knights of Saint John were ruthless slavers, particularly La Valette, the French knight who had fought as a young man at Rhodes.

Další poznámka k živoření na galérách.

In the heyday of Venetian sea power in the fifteenth century, galleys had been rowed by volunteers; by the sixteenth, the muscle power was generally conscripted. The Ottoman navy relied heavily on an annual levy of men from the provinces of Anatolia and Europe, and everyone employed chained labor—captured slaves, convicts, and, in the Christian ships, paupers so destitute they sold themselves to the galley captains. It was these wretches, chained three or four to a foot-wide bench, who made sea wars possible. Their sole function was to work themselves to death. Shackled hand and foot, excreting where they sat, fed on meagre quantities of black biscuits, and so thirsty they were sometimes driven to drink seawater, galley slaves led lives bitter and short. The men, naked apart from a pair of linen breeches, were flayed raw by the sun; sleep deprivation on the narrow bench propelled them toward lunacy; the stroke keeper’s drum and the overseer’s lash—a tarred rope or a dried bull’s penis—whipped them beyond the point of exhaustion during long stretches of intensive effort when a ship was trying to capture or escape another vessel.

Otroci na galérách pod sebe káleli do té míry, že lodě byly cítit na dvě míle daleko. V takovém prostředí se snadno šířily nemoce, proto býval trup periodicky potápěn pod vodu, aby se vyplavily fekálie a krysy.

Disease could decimate a fleet in weeks. The galley was an amoebic death trap, a swilling sewer whose stench was so foul you could smell it two miles off—it was customary to sink the hulls at periodic intervals to cleanse them of shit and rats—but if the crew survived to enter a battle, the chained and unprotected rowers could only sit and wait to be killed by men of their own country and creed.

Následuje šťavnatá věta o tom, že galejníci byli “spotřebovávání jako palivo”. Vztahuje se ale k evropským galérám (praxe by ale patrně stejná pro obě strany).

One way or another the oared galley consumed men like fuel. Each dying wretch dumped overboard had to be replaced—and there were never enough. Official Spanish and Italian memoranda report monotonously on the shortage of fodder for the benches, so that the supply of ships often outstripped the resources to power them, as in the case of a sudden disaster that overcame the galleys of the Knights of Saint John in 1555.

Maltskému řádu svatého Jana se v noci převrhly čtyři lodě, které se vracely do zálivu. Když je záchranáři ráno obrátili palubou vzhůru, našli 300 utopených muslimů, stále přikovaných k lavicím. (Kapitán a jeho opička přežili ve vzduchové bublině.) Byl to velký problém, protože sehnat otroky na galéry nebylo jen tak.

It was only when the vessels were righted with the help of buoyant air barrels that the full horror of the event became clear; the corpses of three hundred drowned Muslim slaves still chained to the benches floated in the water like ghosts. Repair and replacement of the vessels was a manageable problem; it was securing new crews that was the real difficulty. The pope threw open the episcopal prison in Naples to supply some of the number; the knights then had to take some of their ships to snatch more slaves to fill the empty spaces. It was the same for both sides: much of the raiding was undertaken solely to make such raids possible. The violence was self-perpetuating. The galleys created their own need for war.

Schumanova deklarace o vztahu evropské integrace k Africe (1950):

Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení.

Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu.

Ve spoustě textů na Internetu, ta zvýrazněná část of EHS jako nástroji rozvoje Afriky, chybí. (Je považována za trapnou.)

Ze závěru Římské smlouvy (1957):

Články 1 až 8 této dohody se vztahují na Alžírsko a francouzské zámořské departementy.

Kolonie a mimoevropská území členských zemí Evropského hospodářského společenství v době uzavření Římské smlouvy:

• Francie – např. Alžírsko, Mauretánie, Niger, Senegal, Čad, Madagaskar, Kamerun atd.
• Belgie – Kongo, Rwanda, Burundi
• Itálie – Somaliland
• Nizozemsko – Surinam, Nizozemská Nová Guinea
• Německo
• Lucembursko

Evropa jako impérium

Autoři jako Timothy Garton Ash nebo Jan Zielonka v knize Europe as Empire tvrdí, že Evropská unie je dnes impériem svého druhu. Impérium by bylo lepší překládat jako “říši” – něco, co nemá jasné hranice. Pro Ashe je inspirací nikdy nekončící process integrace dalších a dalších evropských států do Unie, který posouvá její hranice do čím dál vzdálenějších oblastí. Zielonka vidí inspiraci ve středověku a jeho decentralizovaných říší typu Svaté říše národa německého, která obsahovala i neněmecké oblasti Čech, Moravy, Itálie atd.

Na Ashe reaguje Quinn Slobodian. Říká, že dekolonizace je “proces, který nikdy nekončí”.

Decolonisation is not about performing the correct level of culpability or guilt, or the well-informed substitution of monuments and exhibits, or the creation of new professorships or research clusters, nor even the repatriation of relics. It is not a project that is primarily about words, images or feelings, and nor can it actually end.

Podcast z konference The Colonial Origins of the EU

Kundnani říká, že EU jako entita není obvykle chápána jako koloniální projekt a proto je EU pro bývalé západoevropské koloniální mocnosti (Francie, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Německo) štítem před vypořádáním se s jejich koloniální minulostí. Všímá si, že EU v roce 2022 není EU Římské smlouvy roku 1957 a že je plná východoevropských zemí, které nekolonizovaly, ale naopak byly obětí ruského kolonialismu a imperialismu. Tvrdí, že stejně jako členské země EU sdílejí v rámci EU svou suverenitu, tak by i měly sdílet svou odpovědnost vůči bývalým koloniím některých svých členských zemí.

Důležitější ale podle něj je, aby se bývalé koloniální země přestaly za EU a její politiku vůči Africe skrývat a na bilaterální úrovni jednaly se svými bývalými koloniemi. Z publika zazněl protiargument, že koloniální vztahy nebyly jen bilaterální (kolonizátor-kolonizovaný), ale i multilaterální (skupina kolonizátorů jedná proti jedné kolonii, např. Haiti po vzpouře).

Někteří řečníci mají pocit, že migrantům z Afriky je nespravedlivě bráněno v přístupu do EU. Quinn Slobodian to vysvětluje tak, že nejefektivnější formou reparace za kolonialismus je “svobodný přístup do bývalých metropolí včetně občanství”, tzv. “dekolonizace migrací”:

More radical solutions include the proposal of E Tendayi Achiume, the UN’s special rapporteur on race and racism, on migration as decolonisation: free movement into the former metropole as the most effective form of reparations. Europe’s past is not offshore. As the Egyptian politician Hamdeen Sabahi put it in 2012, “The Mediterranean is a lake.”

Všichni v panelu operují s termínem “whiteness”, který nikdo z nich ani náznakem nedefinuje. Z toho, co jsem slyšel, si ho definuju jako “bílou identitu, kterou jsou Evropané nemocní”. Je spojovaná s křesťanstvím a pocitem nadřazenosti nad ostatními “rasami”.

Německá levice a Zelení požadují odstranění slova “rasa” z německé ústavy. Text zní na první pohled nevinně: “Nikdo nesmí být pro své pohlaví, rod, rasu, jazyk, domov a původ, víru, náboženské nebo politické názory poškozen nebo znevýhodněn.” V německém diskurzu je představa, že existuje něco jako lidské rasy, představa rasistická. I pokud se v ústavě žádá rasová nediskriminace, je to odkaz na rasistické myšlení.

Iyiola Solanke začne svojí krátkou přednášku stížností, že nebýt vědkyně, která jí přenechala místo, nedostala by se vůbec do tohoto panelu. V půlce přednášky si postěžuje, že do konferenčního sborníku o vztahu Evropy a Afriky přispěla jako jediná ne-běloška. Dovolím si tedy i já postěžovat, že v panelu o “Koloniálních počátcích Evropské unie” nebyli ani Afričané ani Evropané, jen samí Anglosasové.

Podcast Hans Kundnani: “Eurowhiteness”

Podle Hanse Kundnaniho je EU původně projekt koloniálních zemí a impérií, který se mimo jiné snažil udržet evropské kolonie v Africe připoutané k Evropě. Říkalo se tomu “Eurafrika”.

Koloniální funkce EU přestala být akcentována po roce 1960, protože členské země až na malé výjimky přišly o své kolonie. Pozornost se přesunula k budování sociálního státu a sociálně-tržní ekonomiky. S tím, jak se v EU dává důraz na evropské hodnoty (viz např. kontroverze o název portfolia komisaře Schinase “Promoting our European Way of Life” – původně začínal slovem “Defending” – a komisařka Jourová s portfoliem “Values and Transparency”) a nutnost asertivity vůči USA a Číně, se může stát, že v nějakém smyslu vrátí ke svým koloniálním počátkům. (???)

Z preambule návrhu tzv. evropské ústavy (2003):

Europe is a continent that has brought forth civilisation

Před rokem 2004 (a nějakou dobu i po něm) projevovala EU vůči kandidátským zemím “civilizační misi”, která měla východoevropské země “poevropštit” a pomoct jim “zpátky do Evropy”. Je to podobný typ mise, kterou měli imperiální země vůči svým koloniím, viz Kiplingovo “břímě bílého muže”:

To bělochů je břímě: boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a nasycovat hlad; a válka-li se končí, v níž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede!

Co když ale tahle “civilizační mise” okolo velké finanční krize roku 2010 zkrachovala a nové členské země se jí začaly aktivně bránit (“Brusel nám nemá co rozkazovat”, volba pro PiS a Orbána), ptá se Kundnani. Nejpozději po 24.2.2022 je ale podle mě zjevné, že údajná východoevropská “paranoia” z Ruska byla oprávněná a nové členské země jsou ve věci Ruska brány vážně.

“Civilizační mise” EU ale tak úplně neskončila. Ukrajina, Moldávie a Gruzie jsou jejími dalšími (dobrovolnými) cíli. Obrátí se i ony za deset let proti této “misi”?

#eu

Česko mělo možnost si přes Evropskou komisi výhodně půjčit až 137 miliard korun z Národního plánu obnovy, který vznikl jako společná reakce EU na zastavení ekonomiky v průběhu pandemie covid-19. Vláda si ale nakonec půjčí jenom necelých 20 miliard korun.

Nezdá se to, ale je to jedna ze smutných zpráv o budoucnosti Česka.

Vysvětlení zatím není, ale jsou nasnadě. Vláda má problémy s hlavním úkolem, který před sebe postavila, snižování deficitu veřejných financí, a v tom by ji další půjčka nepomohla. Druhý důvod je, že do půlky roku 2026 nemá do čeho peníze investovat, protože projekty nejsou připravene. Peníze se mohly použít na energetickou bezpečnost, rozvoj železnice a ekologii:

V českém případě mají prostředky z půjčky putovat na stavby solárních nebo větrných elektráren, budování alternativních plynovodů a ropovodů, zateplování domů nebo na kotlíkové dotace. Velkou část peněz chce vláda využít na investice do železnice.

Paolo Gentiloni, komisař pro ekonomiku, tvrdí, že EU bude muset masivně investovat do zelených technologií, aby efektivně reagovala na americký zákon IRA, který prý až jedním bilionem dolarů podpoří zelené technologie, budou-li vyráběny v Americe. Podle Gentiloniho není situace pro EU akutní, protože peněz pro dotační tituly je až do roku 2026 dost.

Konkrétně z NextGenerationEU, jehož českou mutací je právě onen Národní plán obnovy, z něhož Česko nepotřebuje 117 miliard korun. Aspoň, že z toho mála půjčených peněz bude platit “projekty vývoje čipů” v ČR.

#eu

SRG SSR, švýcarská veřejnoprávní televize a rozhlas, přinesla zprávu, že Švýcarsko se zpožděním přijalo jedenáctý evropský sankční balík proti Rusku.

Tichý defétismus ze švýcarského kopírování evropských rozhodnutí jen patrný:

Switzerland’s government has lined up with the European Union’s (EU) 11th round of sanctions against Russia over its war in Ukraine.

Switzerland, which is not a member of the 27-country bloc, is a key EU trading partner and has followed every set of its sanctions against Russian companies and individuals since Russian President Vladimir Putin launched an invasion of Ukraine in February last year.

Switzerland on June 28 implemented sanctions on more than 100 other companies and people after the EU's move days earlier and will adopt the rest of the 11th-round sanctions “that are relevant to Switzerland” on Wednesday, the government said.

Tohle je realita omezené suverenity evropské země mimo Evropskou unii. Timothy Snyder má pravdu, Evropská unie je garantem svobody v Evropě. V Evropě není suverenity mimo té sdílené.

#švýcarsko #eu

Mark Galeotti má zato, že až skončí válka na Ukrajině, Rusko nebude mít už schopnost napadnout někoho jiného. Už současná válka ho významně vyčerpává a zvýrazňuje vnitřní rozpory uvnitř Ruska.