hello darkness my old friend

i've come to talk with you again

Politicko-geografické orákulum Michael Romancov opět promluvilo (41. minuta):

My se musíme snažit být v takové formě, abychom Spojeným státům mohli být v prvé řadě partnerem – a to ne tak strašlivě slabým partnerem, jak jsme v současnosti, že v zásadě z amerického pohledu dává smysl přemýšlet o Evropě jako o zátěži –, ale partnerem, který jim bude schopen nějakým způsobem opravdu výrazně asistovat, sekundovat. To by měla být teď naše vize – strategická vize na 15-20 let.

Dodává i co se stane, když nebudeme našeho “partnera” na slovo poslouchat:

Jinak si Spojené státy budou dělat v rámci svých vlastních strategických a politických kalkulací, co chtějí. To se už stalo v roce 2003 [v předvečer války v Iráku], když [Američané] rozdělili Evropu na “starou” a “novou”. Američané jako první rozdělili Evropu a tím ukázali cestu Rusku, Číně a všem ostatním.

Nikdy – naprosto nikdy – nesmíme dopustit, aby se Evropa stala prostředkem pro dosahování cílů někoho jiného. Ani kdyby to byl náš partner a ochránce z benevolentního amerického impéria.

Neuvěřitelné, on se k tomu defétismu hlásí a ještě ho později vydal tiskem.

Pert Pithart přišel s alternativní vizí československé zahraniční politiky mezi válkami. Zakládá ji na knihách Genese Československa a Sovětizace Československa od Josefa Kalvody a Vzpomínky starého novináře Rudolfa Kopeckého, které jsou výrazně kritické vůči Masarykovi a Benešovi.

Československá zahraniční politika byla, jak se s naprostou jistotou ukázalo v Mnichově 1938, naprostá katastrofa. Celá země jí byla zaskočena, protože celých dvacet let byla zahraniční politika řízena jediným mužem – Edvardem Benešem, nad kterým navíc držel ochrannou ruku tatíček Masaryk.

Benešovy plány k zajištění bezpečnosti ČSR byly tyto:

  • Ústředním plánem bylo přimknout se k Francii a Británii a přinutit je k zajištění československé bezpečnosti ač by československý příspěvek ke své vlastní bezpečnosti byl jakkoliv malý nebo pochybný.
  • Když se Beneš v polovině 30. let začal obávat o pevnost “spojeneckého” svazku s Francií, dohodl obrannou smlouvu se Sovětským svazem ačkoliv ČSR neměla se SSSR pozemní hranici a nebylo zcela jasné, jak by jeho pomoc do Československa dorazila. Ani jedna ze smluv nebyla ČSR v Mnichově platná.
  • Dalším projektem byla tzv. Malá dohoda, která cílila na eliminaci očekávaných maďarských plánů změnu hranic. Malá dohoda byla mylná protože Maďarsko nepředstavovalo v době mezi válkami akutní problém.
  • Beneš dále sázel na Společnost národů, která měla udržet stabilitu stávajícího systému. Ukázala se ale jako zcela bezzubá.

Paradoxem těchto politik byl nezájem a dokonce antagonizace zemí, které byly také silně ohroženy Německem.

Karel Kramář měl jiný plán. Jeho krajně pravicová strana Národní demokracie měla za to, že Německo je hlavním bezpečnostním problémem republiky a proto chtěla spolupracovat s Polskem a Rakouskem, zeměmi, které byly stejně jako Československo první na ráně, kdyby se Německo rozhodlo zaútočit. (Pro Masaryka s Benešem bylo Polsko zaostale bigotně katolické, Rakousko pak starým “žalářem národů”.)

Kramář byl ještě za Rakouska hlavním českým politikem. V éře ČSR byl už jen smutnou zahořklou postavičkou s minimálním vlivem. Jeho Národní demokracie byla v politickém systému ČSR stranou krajně pravicovou s fašistickými elementy a s velice malým vlivem a volebními zisky okolo 5 %.

Vztahy s Polskem byly v celém meziválečném období špatné. Začalo to českým obsazením Těšínska ve chvíli, kdy Polsko bylo pod existenčním útokem Sovětského svazu a skončilo, když nám to Polsko “vrátilo” hned po Mnichovu a donutilo nás Těšínsko podstoupit.

Od té doby, co Británie vystoupila z EU, se z britského expertního povědomí vytratila základní znalost fungování EU včetně jmen jejich představitelů.

Britský pollster Marcus Roberts si dvakrát vyhalucinoval jméno předsedkyně Evropské komise, vede ji prý nějaká paní von Linden (sic). Možná myslel berlínskou ulici Unter den Linden? Kdo ví? Všechna německá slova znějí přece stejně!

Mark Galeotti ve svém podcastu dvakrát řekl, že potom, co Charles Michel ohlásil svůj odchod (z Evropské rady), se Viktor Orbán stane jeho nástupcem v čele Evropského parlamentu (sic). Povídal i něco o návratu hranic před 22. (sic) únor 2022.

Čímž naprosto neříkám, že jsou to imbecilové. Galeotti má ve stejném podcastu ne úplně špatný postřeh, že vzhledem k velikosti podpory vůči Ukrajině má Evropa jen malý vliv na to, co Ukrajinci udělají a je tak stranou konfliktu, která má nejmenší vliv na dění (Rusko rozhoduje, jak dlouho bude útočit; Ukrajina jak dlouho se bude bránit; USA jestli bude čím se bránit; Evropa nerozhoduje o ničem z toho).

Britským expertům zatím bohužel nedošlo, jak jsou trapní, když komentují Evropu, a komentují dál.

Zhodnocení ukrajinské letní ofenzívy podle deníku Washington Post.

Američani měli zato, že by Ukrajina měla útočit jen ve směru na Melitopol. Vrhnout do něj všechny dostupné síly a podle bojových simulací by za 60-90 dní přetla ruské komunikační linie na Krym. Ukrajinci se ale rozhodli rozdělit síly na tři směry: Melitopol, Berďansk a Bachmut.

Co do zkušeností a síly jich nejvíc vyčlenili na bachmutský směr, protože ukrajinské velení trvalo na tom, že Rusy obsazený Bachmut je třeba udržet pod tlakem, aby z něho Rusové nemohli útočit dále na západ. Veřejnost měla zato, že jde jen o “fixing attack”, který zaměstnával ruské síly v oblasti a proto nevadilo, že nikam nepostoupil. Spolykal ovšem nejvíce sil. Na zbylé dva směry útoku byly určeny méně početné nezkušené divize.

Zelensky, backed by his top commander, stood firm about the need to retain a major presence around Bakhmut and strike Russian forces there as part of the counteroffensive. To that end, Zaluzhny maintained more forces near Bakhmut than he did in the south, including the country’s most experienced units, U.S. officials observed with frustration.

Ukrainian officials argued that they needed to sustain a robust fight in the Bakhmut area because otherwise Russia would try to reoccupy parts of the Kharkiv region and advance in Donetsk — a key objective for Putin, who wants to seize that whole region.

“We told [the Americans], ‘If you assumed the seats of our generals, you’d see that if we don’t make Bakhmut a point of contention, [the Russians] would,’” one senior Ukrainian official said. “We can’t let that happen.”

…

Washington was also getting worried that the Ukrainians were burning up too many artillery shells, primarily around Bakhmut, that were needed for the counteroffensive.

Američané očekávali, že ofenzíva začne v dubnu. Ukrajinské vedení si ale bylo vědomo toho, že nejsou připraveni – tvrdili, že vojáci potřebují dodatečný výcvik, je třeba počkat na další vybavení a to dodané opravit – a začátek ofenzívy proto odložili o dva měsíce.

Během čtyř dnů ofenzívy se ukázalo, že ani tak nejsou připraveni (Rusové zničili větší množství dodané Západní techniky a Ukrajinci se nepohli z místa), a proto Zalužnyj změnil taktiku. Nesnažili se už prorazit na jednom místě mechanizovaným postupem, ale postupovali pěšky, čistili zákop za zákopem. Takovým postupem ale nemohli nikdy doufat, že dojde k průlomu, tím méně, že se někdy dostanou ke Krymu, ale podle WaPo ušetřili techniku a životy vojáků. Tímhle způsobem ale mohli bojovat už od dubna nebo května a proti mnohem hůře připravené ruské obraně (méně min, vojáků a zodolněných zákopů).

Ukrajinci věděli o minách, které jim stály v cestě, ale hrubě podcenili jejich množství, protože téměř neprováděli pěší průzkum za frontovou linií a spolehli se na snímkování z dronů. Pěší průzkum by odhalil, že min je mnohonásobně více, že jsou často zakopané nebo zakryté a že v okolí ruských zákopů jsou nástražné výbušniny. S tak chabou znalostí stavu minových polí během pár dnů přišli o většinu odminovávacích strojů a sapéři proto museli začít miny za úsvitu likvidovat ručně.

Vzhledem k tomu, že Ukrajinci nedokázali Západní tanky a IFV efektivně využít, další už prý nežádají:

Ukraine has stopped asking for more tanks and fighting vehicles, despite intensely lobbying for them throughout the first year of the war.

“A lot of the weapons,” a high-ranking Ukrainian military official said, “they were relevant last year.”

Američani i NATO donekonečna tlačili na to, aby se ofenziva vedla hlavně jedním směrem, aby byla šance, že dojde k průlomu. Ukrajinci měli dobré i špatné důvody k tomu, aby postupovali opatrně. Z těch lepších: omezené množství vojáků, kteří jsou schopni vést ofenzivu, obava o vývoj na jiných částech fronty, Rusové masivní mechanizovaný útok později uskutečnili u Avdijivky, a zcela selhali, ztráty měli v tisících. Z těch horších důvodů: Nedali jste nám stíhačky F-16, tak co se divíte:

“You want us to proceed with the counteroffensive, you want us to show the brilliant advances on the front line,” said Olha Stefanishyna, deputy prime minister for European and Euro-Atlantic integration of Ukraine. “But we do not have the fighter jets, meaning that you want us to throw our soldiers, you know, and accept the very fact that we cannot protect them.”

When allies said no, she said, “we heard ... ‘We are fine that your soldiers will be dying without support from the sky.’”

Žádný plán nepřežije kontakt s realitou, ale obvykle ne už za čtyři nebo méně dní.

Podle české Wikipedie se slovo chucpe používá “rozhořčeně k popisu někoho, kdo překročil hranice přijímaného zdvořilého chování ze sobeckých důvodů”. Jako typický příklad se uvádí:

Mladík je souzen pro vraždu svých rodičů a žádá soud o shovívavost, protože je sirotek.

Čeští psychologové prosazující psychologické testy pro legální držitele zbraní přicházejí s vlastními příklady.

Podle koordinátorky Asociace klinických psychologů Markéty Celerové by přezkoušení 316000 stávajících držitelů zbrojního průkazu a 5000 nových žadatelů o zbroják nebyl kapacitní problém. Bude-li to služba placená mimo veřejné zdravotní pojištění:

Kliničtí psychologové, kterých je nedostatek, vykazují většinou práci na pojišťovnu. V tomto případě by ale zřejmě šlo o testy, které si hradí samoplátce, tudíž by se to zatíženosti klinických psychologů nijak zvlášť nedotklo.

Přitakává i klinický psycholog Jan Kulhánek:

Myslím, že by to byli schopni kapacitně zvládnout. Určitě by řada psychologů přivítala nějakou změnu ve své praxi nebo jako kombinaci se stávající činností. Poskytování psychotestů není úplně špatně zaplacená služba – vím, že řada kolegů si ke své psychoterapeutické práci přibrala ještě právě toto testování. Je to jiný typ činnosti, která pro ně může být osvěžující.

Kdo ohlídá hlídače?

Update: Ne všichni v oboru jsou naštěstí takoví:

Výbor Psychiatrické společnosti nechce zavádět plošné psychotesty. Shodl se na tom, že současný systém kontroly zdravotního stavu žadatelů o zbrojní průkaz „lze považovat z pohledu možností a kapacit psychiatrické péče za jediný možný“.

„Jednorázové komplexní psychiatrické vyšetření nemusí případnou duševní poruchu odhalit. V některých případech lze i očekávat, že žadatel či držitel zbrojního průkazu se bude snažit své eventuální obtíže zakrýt. Ze statistických údajů vyplývá, že pachateli hrůzných činů obvykle nebývají pacienti trpící závažným duševním onemocněním, ale bývají to především lidé s narušenou osobnostní strukturou, tedy s patologickými povahovými vlastnostmi, kteří nepatří mezi klienty psychiatrické péče,“ píšou psychiatři v prohlášení, které Deníku N zaslal člen výboru David Vaněk.

Podle výboru psychiatrické společnosti je důležitější prevence. Tedy například „ověření ‚ že držiteli zbrojního průkazu nejsou jedinci, kteří opakovaně páchají různé přestupky, výtržnosti, řídí nezodpovědně či pod vlivem návykových látek, eventuálně jednají impulzivně a dostávají se do vyhrocených sporů v běžném občanském životě“.

„S ohledem na výše uvedené skutečnosti, zejména pokud zvážíme kdykoliv možné náhlé změny zdravotního stavu jedince, se nedomníváme, že by obligatorní jednorázové psychiatrické vyšetření přispělo ke zvýšení bezpečnosti v naší zemi,“ dodávají psychiatři.

Ten stejný týden v prosinci se staly dvě odlišné, ale v něčem přecejen podobné věci. Americký Kongres odmítl schválit peníze pro Ukrajinu, za které by jí americká vláda mohla dodávat vojenské vybavení, a EU schválila začátek jednání o přistoupení Ukrajiny od EU, ale nepřekonala maďarské veto stran 50 miliard euro pomoci Ukrajině.

V médiích byly tyto události ze začátku popisovány tak, že Amerika svou roli nezvládla, ale Evropa ano, protože začátek ukrajinských rozhovorů o členství v EU by byl před dvěma lety nepřestavitelný, a teď je to realita. Pak je tady ale ta věc s penězi pro Ukrajinu. Amerika i EU při jejich schvalování selhaly a pomoc prozatím nechválily. V tomhle selhání je rozdíl: americké peníze dojdou do konce roku, ty evropské ještě zdaleka ne a navíc jsou zde bilaterální peníze typu vláda-vláda.

Tyhle rozdíly v akutnosti nedostatku peněz, jsou pro mnoho komentátorů špatně rozlišitelné a vše se shrnulo pod banner “Západ zradil Ukrajinu” (např. Edward Lucas v Deníku N). Pokud je to zrada Ukrajiny, pak pouze z americké strany, protože není vůbec jisté, že Biden z Kongresu peníze vyrazí, o tom, že Evropané peníze dodají nikdo nepochybuje, nanejvýš přijdou později.

Alexander Clarkson si v článku Orbán není Trump Evropy tohohle rozdílu povšiml:

In contrast to the grinding complexity of EU decision-making, the U.S. system can move with blinding speed when confronted with a sudden geopolitical challenge. … That stood in stark contrast to the initial scrambling among EU institutions to coordinate the European response to the war. Yet the polarization stoked by Trump and other far-right figures fundamentally hostile not just toward Democrats, but even to moderate voices within the Republican Party, has made it increasingly difficult for the U.S. to mobilize its full potential as a global power.

While the EU has developed strategies over many decades to manage the chronic problems surrounding the leverage wielded by domestic veto players, the breakdown of bipartisan consensus in Washington since the rise of Trump has left U.S. institutions struggling to manage acute forms of political dysfunction for which they lack effective tools. To stretch the medical analogy a little further, for Brussels, the challenge Orban represents is equivalent to chronic back pain that some people prefer to manage with temporary relief rather than finally solve through a much riskier surgery. By contrast, the acute threat that Trump represents to Washington’s ability to project power is closer to a heart attack that results in crippling internal damage even when the patient avoids a terminal outcome.

…the revival of Trump’s electoral fortunes indicates how acutely vulnerable the U.S. constitutional order has become to populist attack. Now, with mounting pressure on all sides, Europeans must calmly resolve the chronic weaknesses within their institutions before a far-right triumph in Washington forces them to do so in an atmosphere of frantic desperation.

Pořád čekám, až se začne řešit, jak maďarskou blokádu zlomit. Jestli mělo Maďarsko zablokováno 30 miliard euro z kohezních fondů a teď mu Komise uvolnila 10, tak tímhle tempem nátlakový potenciál ze strany EU26 vyprchá ještě letos, a Maďarsko má nejenom dvakrát 35 ukrajinských kapitol k blokování, ale kreativně si vymýšlí další (naposled blokace přistoupení Bulharska do Schengenu pokud nezruší poplatky uvalené na ruský plynovod...).

Kdyby nebyla válka proti Ukrajině, tak bych při stejné maďarské blokační strategii řekl, že všechno akorát zpomalují a posouvají evropský konsenzus mimo přirozený střed, v aktuální situaci ale ohrožují náš životní zájem, aby Rusko v Ukrajině nevyhrálo (ať už si výhru definujeme jakkoliv). Takové chování ze strany Maďarska nejde přecházet a je třeba se mu postavit. Nejspíš pozastavením hlasovacího práva v Radě s ohledem na nedodržování zásad vlády zákona.

Až nastoupí nová nizozemská vláda a Evropský parlament nebudeme v lepší pozici.

Archeolog Jiří Macháček z FF MU o Velké Moravě:

Nemáme jednoznačné důkazy, ale zdá se, že se Velkomoravané zapojovali do skutečně masivních obchodů s otroky. Ti pak směřovali převážně do islámských zemí, ať už na západ na Pyrenejský poloostrov nebo přes Benátky na Blízký východ. Ukazuje se, že velkomoravská knížata z toho pravděpodobně výrazně profitovala a byla vlastně lovci otroků na územích na sever nebo na východ od nás. Z písemných pramenů známe dokonce centrální trh Moravanů, místo, které bylo dobře známé bavorským nebo židoarabským obchodníkům, kteří přicházeli po dálkových komunikacích, přinášeli zlato a stříbro a odváželi si lidi. V arabských pramenech se tito otroci označují jako Saqaliba, což znamená v podstatě Slovan. A ze stejného období zřejmě pochází i německý název pro otroky Sklave, což je prakticky to samé co Slawe – Slovan. Příliv slovanských otroků byl asi tak silný, že se to stalo synonymem.

To je nová teorie?

Je známá už z minulosti, teď se o ní ale zase intenzivně diskutuje mimo jiné v souvislosti s tím, že historik Dušan Třeštík teoretizoval, že po zániku Velké Moravy se tento velký obchod přesunul do Čech. Počátky Prahy jako významného evropského města souvisí zřejmě s tím, že tam byl umístěn jeden z hlavních trhů s otroky v Evropě, a položily se tak ekonomické základy pro rozvoj raně středověkých Čech.

Spousta záhad je spojená také se zánikem Velké Moravy. Ví se o tom víc? To je hodně fascinující záležitost. Víme, že tato říše fakticky neexistovala ani sto let. Poprvé se Moravané objevují v písemných pramenech v roce 822 a z dějinné scény mizí Velká Morava už v prvním desetiletí 10. století. Byla to tedy záležitost jen několika generací, muselo ale dojít k explozivnímu rozmachu. Zánik je tradičně spojován s nájezdy Maďarů, původně nomádů ze středoasijských stepí. Ta představa není v podstatě špatná, faktorů ale bylo zřejmě víc. Loajalita společenských špiček byla zřejmě silně závislá na darech od vládce získávaných z dálkového obchodu, a pokud došlo k jeho přerušení, mohli lidé jednoduše ztratit zájem držet projekt Velké Moravy při životě. Další příčinou, kterou se snažím intenzivně promýšlet, mohly být také změny přírodního prostředí.

Změnily se podmínky? Velkomoravská centra jako Pohansko, Mikulčice nebo Staré Město byla netradičně umístěna uprostřed říčních niv, což se zřejmě ukázalo být jako poměrně fatální. Víme totiž, že někdy v průběhu desátého století se nějakým způsobem změnily tamější vodní poměry. Naznačuje to i fakt, že když lidé tato místa opustili, často se tam už nikdo nikdy nevrátil. Pohansko i Mikulčice zůstaly opuštěné. Dnes jsou tam louky a lužní lesy. Zřejmě to tam kvůli změnám přírodních podmínek začalo být neobyvatelné a mohla to být další rána, kterou tato centra utrpěla.

#velkámorava

Peter Zeihan je zábavný stratég, které přístupným způsobem přináší svůj pohled na geopolitiku a související témata. Jak by mohl říct Robert “Fiko” (sic), na jeho data se dá ale spolehnout asi tak jako na jeho výslovnost neamerických jmen.

Zeihan: Xi se už roky nesešel se zahraničním politikem prvního řádu a je otázka, jestli nemá mentální omezení. Až v listopadu 2023 se sešel s Bidenem.

Až na to, že se v dubnu 2023 setkal s Macronem a von der Leyen. Pokud Macron a VDL nejsou podle Zeihana “politici prvního řádu”, pak tvrdím, že senilní Biden není schopen rozpoznat senilitu jiné politika.

Zeihan: Velké americké řeky jako Mississippi jsou skvělý a levný způsob, jak posílat výrobky po Spojených státech i mimo ně. Jediné, co tomu brání je tzv. Jones act (ten nařizuje, aby lodě, které převážejí výrobky mezi americkými přístavy, byly postavené v USA a vlastněné a provozované Američany).

Až na jaro, léto, podzim a zimu.

Zeihan: To, že se Irsko stalo jednou z nejbohatších zemí Evropy bylo umožněno tím, že se Britové začali chovat jako “dobří Evropané” a umožnili Irsku stát se mostem mezi kontinentem a Británií. Vystoupením z EU Británie ztratí zábrany a použije svou pozemní armádu a námořnictvo k tomu, aby s Irskem nakládala tak, jako po většinu své historie.

Británie se k Irsku mohla chovat nepřátelsky už od roku 2016, když proběhlo hlasování o Brexitu. Británii by tehdy i dnes nebylo takové chování k ničemu, protože malé Irsko má na své straně celou EU, která si z Británie nic nedělá a v případě potřeby si na ni došlápne, jako si na ní došlápla v době vystupování Británie z EU.

Tucet příkladů jeho predikcí o Číně ve videu Economist Fact-Checks Zeihan's China Collapse Story.

Zeihan: Vztahy mezi Alžírskem a Francií nebyly nikdy dobré. Francie se snažila udržet své alžírské departementy do té míry, že USA a Británie trvaly na tom, že bezpečnostní garance NATO (článek 5) neplatí na francouzské Alžírsko.

Dokumenty té doby tvrdí pravý opak. Garance NATO se na Alžírsko nevztahují až od té doby, co Francie uznala v roce 1962 jeho samostatnost.

Článek 6 Severoatlantické smlouvy z roku 1949:

For the purpose of Article 5 an armed attack on one or more of the Parties is deemed to include an armed attack on the territory of any of the Parties in Europe or North America, on the Algerian departments of France, on the occupation forces of any Party in Europe, on the islands under the jurisdiction of any Party in the North Atlantic area north of the Tropic of Cancer or on the vessels or aircraft in this area of any of the Parties.

V červenci 1962 Francie uznala nezávislost Alžírska a článek 5 se na něj od té doby už nevztahuje, viz poznámka k francouzským departementům v Alžírsku v aktuální konsolidované verzi textu:

On January 16, 1963, the North Atlantic Council noted that insofar as the former Algerian Departments of France were concerned, the relevant clauses of this Treaty had become inapplicable as from July 3, 1962.

Od počátku mediálního pokrývání masakru je v českém prostoru často zmiňovaná “odplata” na Gaze za masakr Hamásu na příhraničních kibucech.

Český nezájem o ochranu civilistů během války byl vidět už v kauze pracovní verze dokumentu Amnesty International, který (zavádějícím způsobem) popisoval údajnou nedostatečnou ukrajinskou snahu chránit vlastní civilní obyvatelstvo při vedení bojů. Téměř nikdo v české debatě nehájil právo civilistů na ochranu, pro všechny byla přednější vojenská “efektivita”.

Česká velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová říká:

Všichni si přejeme, aby [konflikt] trval co nejkratší dobu, i proto, že čím déle bude trvat, tím více se začne mezinárodní podpora drolit, jak už to bývá.

Jaké izraelské “odvety” vůči Gaze se velvyslankyně obává (video), když varuje, že až svět uvidí, co Izrael v Gaze dělá, přestane ho podporovat? Je stejně nekonkrétní jako ostatní, kdo takhle tajnosnubně varují. Na případu dvacet měsíců trvající vysoké podpory bojující Ukrajiny je ale vidět, že “drolení podpory” není nějaký přírodní zákon, že je to odvislé od toho, jak podporovaný s pomocí nakládá a jestli se jí náhodou nezpronevěřuje.

Ať už by se Izrael dopustil – spekulujme – genocidy, použití hladu jako nástroje války, či vyhánění obyvatelstva, nemuselo by to vadit, protože podle velvyslankyně prý nemůžeme Izrael soudit za to, co v budoucnu v Gaze udělá:

Při pozemní operaci se [Izraelci] také budou nepochybně snažit zabránit civilním obětem, ale přistupují k tomu s tím, že oni udělají všechno možné, ale že v zásadě za všechny civilní oběti po těch zvěrstvech, která provedl, může Hamás. On to rozpoutal, on to vyvolal a on je zodpovědný za to, co se stane při odvetě.

Autor podcastu Alex Švamberk, nalezl v pařeništi jinou intelektuální perlu. S ohledem na způsob zabití nelze prý považovat izraelské a palestinské civilní oběti za morálně ekvivalentní…

#izrael #palestina