Mezi lety 2015 a 2020 jsem přečetl jsem okolo dvaceti čínských románů a viděl desítky čínských filmů. Od té doby román snad jeden, filmů tak pět. Právě jsem dokoukal loňský film “Caught by the Tides” Zhangke Jiaa a bylo to jako potkat dobrého přítele, kterého jste roky neviděli, nemusíte si nic říkat, protože pokračujete v hovoru tam, kde jste před pěti lety skončili.
S jistým pochopením čínské moderní historie jsem dokázal chápat, na co se autor odkazuje. Např. motivem časové linky okolo roku 2000 jsou ženy ve středním věku, které zpívají revoluční písně a tančí na náměstích, což je odkaz na generaci, která vyrostla za kulturní revoluce a tvrdí se, že nemá, žádné ohledy k okolí.
Něco ale přece jen bylo nové, něco co jsem dřív v čínské kinematografii neviděl: několikrát se zmínilo křesťanství, bylo zachyceno modlení a kostel, jedna z postav je gay a explicitně a opakovaně se to zmiňuje a jakási babička v roce 2006 provádí klasický proticísařský protest proti stavbě přehrady Tři soutěsky (z celostátních problémů bylo dříve možno filmem kritizovat hlavně Kulturní revoluci).
Krakované vnímají své město jako historické, královské a středoevropské, jsou pyšní i na habsburské období, Varšavě vyčítají východoevropanství a ruské kulturní i architektonické vlivy.
Během rozdělení Polska byla Varšava 123 let součástí ruského impéria a dosud tam stojí onen Stalinův mrakodrap. Pro specifickou uzavřenou krakovskou společnost je toho příliš mnoho.
Podobný postoj měli do roku 2014 obyvatelé ukrajinského Lvova vůči Kyjevu: sami se cítili jako Středoevropané, Kyjevu vyčítali příliš východní charakter.