The Tiger Leading the Dragon: How Taiwan Propelled China’s Economic Rise: Od 60. let 20. století Tchaj-wan zavedl rozvojovou politiku založenou na malých a středněvelkých podnicích, ty se často zaobíraly výrobou levných výrobků (plastové hračky, elektronika, boty, oblečení). V 80. letech tahle politika dosáhla vrcholu svého ekonomického potenciálu. Roku 1987, kdy Tchaj-wan povolil svých občanům navštěvovat Čínu, tchaj-wanští podnikatelé zjistili, že v Číně je ideální prostředí pro rozvoj průmyslu laciných výrobků, který v té době na Tchaj-wanu skomíral. Tenhle průmysl přesunuli z Tchaj-wanu do Číny, čímž uvolnili území a pracovní sílu pro high-tech průmysl (počítače, čipy). Tchaj-wan investoval stovky miliard dolarů v Číně a tím jí napojit na mezinárodní kapitalismus, do kterého by se jinak Čína těžko zapojovala. Přesunem levného průmyslu si Tchaj-wan zachoval vazby na ty, pro koho vyráběl (Nike, Adidas, ...) a tím sám ekonomicky přežil.
Lévy má bezpochyby pravdu, že kdo se vzdal pohřbů svých bližních, zakryl svou tvář (viz Levinas) rouškou, odmítá potřesení rukou (“já pán, ty pán”), izoluje se doma, přenechá politickou moc lékařům (viz Platón, ale hlavně Foucault) vzdal se i své civilizace, protože všechno tohle nevzniklo náhodou a má svůj význam.
Francouz Lévy si, podobně jako čínští autoři, vystačí pro stostránkový esej jen s domácími aktéry, spisovateli, kulturou a kontextem, aby podal výpověď o světovém šílení, které dává smysl i mimo jeho nejbližší kontext.
The State of EU Defense: Často se tvrdí, že Evropané dávají na svou obranu málo, jen málokterá země dává alespoň 2 % jak se zavázala v NATO. Dá se to ale i otočit: vzhledem k tomu, v jakém bezpeční mnohé země jsou (celá západní Evropa se nemusí přímo bát Ruska) je s podivem, že na obranu vydávají tolik. Některým lidem nedává smysl navyšovat obranné výdaje, protože jejich zemi (např. Nizozemsku) od Ruska přímo nic nehrozí, ale protože pro EU je Rusko hrozbou, má i pro ně smysl navyšovat obranné výdaje na evropskou obranu, bránit Evropu jako celek spíše než jejich konkrétní zemi, která je v relativním bezpečí.
Porušení licence GPL ve Francii je porušení obchodní smlouvy ne porušení copyrightu. Porušení copyrightu je to, co americká licence předpokládá a na němž je založené vynucení podmínek oprávněného užívání. Praktickým důsledkem jsou ve Francii o řád nižší sazby za její porušení, které může poškozená strana u soudu žádat.
Velice vtipně napsané. Oceňuji, že závěrem knihy není ani naprostý pád hlavní postavy, ani její naivní polepšení – hrdina zůstal tak, že není ani rovný ani křivý.
Boris Johnson: Faktor Churchill 🔊
Když Churchill roku 1940 odmítl Itálií zprostředkované jednání o míru s nacistickým Německem, odmítl tím také, aby “Britské impérium hrálo roli Řecka v Římském impériu” (tzn. být centrem vzdělání a kultury, ze které se inspiruje politicky nadřazená společnost). Předpokládal totiž, že jednou z podmínek Německa k míru by byla ztráta britského loďstva a tím ztráta některých kolonií a konec impéria.
Kniha je to svižná a místy zábavná – důležité pro mě bylo připomenutí, že Churchill se nezjevil v roce 1939 odnikud, aby zachránil svět, ale že byl v britské politice celá desetiletí před tím, než se dostal ke své historické úloze. Churchill touží po slávě, rád se předvádí, vyhledává nebezpečí (prochází se mezi hvízdajícími kulkami na belgické frontě Velké války), je hysterický, dojetím se rozpláče, podporoval zákony na pomoc chudým atp.
Všechno se v knize odvíjí od toho, co autor řekne úplně na konci – že Churchill byl nejvýznamnější člověk všech dob – takže Churchillovy katastrofy a neschopnost je často vysvětlovaná jako aspoň dostatečný úspěch nebo že jiní by dopadli ještě hůř. Čtenář tyhle části výkladu musí strpět asi jako, když čte detektivku, kde se už domákl, kdo je vrah – ví, že Johnson nakonec řekne “ale” a vysvětlí, proč tahle a tamta katastrofa je vlastně úspěch.
Bruno Maçães je v Kábulu, odkud varuje před pádem afghánské vlády a vlnou uprchlíků, která bude směřovat do Evropy. Ptá se, proč Biden tak rychle stáhl americké vojáky (a tím pádem i ty evropské z NATO, protože Evropa z toho nechtěla mít “svou válku”).
Kapitola, ve které Barbora zjistí, že její manžel Pawel a syn Karel nepřišli ze šichty, a že tedy museli zemřeli na šachtě je přesná, všechny ostatní možnosti, proč nepřišly (šli ještě na jednu šichtu; vzali to přes hospodu a netrefili domů; ...) jsou méně pravděpodobné. Ještě o víc než sto let později každá hornická rodina znervózní, když zaslechne, že na šachtě byl “smrťák”.
Začal jsem verzí z Českého rozhlasu namluvenou Annou Cónovou, ale nedalo se to (příliš zkratkovité vyprávění, sentimentální hlas) a raději přešel na nezkrácenou verzi namluvenou méně sentimentálním hlasem Vilmy Cibulkové.
V obou verzích jsou nápadné pomlky okolo slov z místního nářečí (“po našemu”) jako ludra, ale dokonce slov jako Orlová... – působí to pak jako ozvláštnění textu, ne jeho integrální součást.
