2022-4 Konec expanze

Tenhle měsíc skončila Expanze, bezpochyby nejlepší sci-fi seriál všech dob. Nebýt recenze Matěje Metelce, možná bych se o něm nikdy nedozvěděl, i když jsem četl “Leviatan se probouzí”, první díl knižní série. Na knihu jsem zapomněl do té míry, že když jsem o pět let později začal seriál sledovat, měl jsem pocit, že je mi ten příběh povědomý a dokonce jsem tvůrce podezříval, že knihu vykradli. Docvaklo mi to tehdy, když jsem z knihovny vylovil Leviathana.

První až čtvrtá série se zabývá hlavně protomolekulou, jejím šířením v soustavě a pátráním po jejími tvůrci. Pátá až šestá série na pátrání rezignuje a soustředí se spíš na boje mezi Zemí, Marsem a lidmi z Pásu (OPA) a ustanovení rovnováhy sil (hádám, že knížky jdou spíš směrem pátrání po tvůrcích protomolekuly).

“Leviatan se probouzí” je dobře napsaný i přeložený, ale až ze seriálu je pořádně cítit útlak lidí z Pásu, úzkost z nedostatku vody, vzduchu a prostoru tech, kdo žijí zahloubení v planetkách. Obsazení postav seriálu vyvrací starobylé sci-fi klišé, že vesmírné cesty jsou jenom pro bílé muže. Do postav jsou obsazeni relativně neznámí herci s rysy, které se vymykají ostře řezaným škatulkám běloch, černoch, asiat: několik herců s blízkovýchodními kořeny, kanadská indiánka, francouzsko-thajská míšenka, německo-malajská míšenka atd.

Proč má smysl seriál sledovat:

Jak by mohla vypadat vakcína tzv. druhé generace:

While other RNA-based vaccines from Moderna and Pfizer-BioNTech only encode the spike protein, Gritstone bio’s vaccine also included genetic instructions for building parts of other viral proteins. These additional molecules enable T cells to recognize infected cells and kill them.

EU se postavila za Litvu a podnikla kroky k žalobě na Čínu u WTO kvůli tomu, že čínské společnosti odmítají obchodovat s litevskými, protože litevská vláda umožnila Tchaj-wanu zřídit ve Vilniusu “ambasádu” pod názvem “Taiwanese Representative Office in Lithuania” místo “Taipei Representative Office in Lithuania”.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka (2013) 🔊✂️

Nepříliš dobře zpracované a extrémně výběrové čtení z Alexijevičové knihy. Oproti audioknize Modlitba za Černobyl, která je spíš zahraná než přečtená, je Doba z druhé ruky načtena suchými unavenými hlasy. První polovina příběhů je o gulazích a jsou si velice podobné a kvůli zkracování nepřehledné a tím nezapamatovatelné. Druhá půlka je pestřejší a za poslech stojí. Mnoho postav v ní říká: “Sovětský svaz byla velká a silná země, všichni se nás báli” (sic; ne “obdivovali”, “následovali” atp.).

Anna M. se dostala do gulagu v kazašské stepi se svou matkou (“vesnickou boháčkou”?), v pěti letech je rozdělili. Matka zůstala v gulagu, Annu poslali do dětského domova ve Smolensku. V dětském domově ji i jiné děti pravidelně mlátili. “Jste děti zrádců, můžeme vás i zabít,” říkaly jim velitelky (sic; v normálnějším světě by se řeklo vychovatelky). S matkou se znovu setkala až ve svých šestnácti letech potom, co si matka odkroutila 12 let těžkých prací, a byla zklamaná z toho, že její matka “není krásná, neumí hezky zpívat” (podobně zklamané byly i ostatní děti z dětského domova, když si pro ně jejich matky přijely). Bydlely spolu v malém bytě a nikdy si nerozuměly, protože do ní v dětském domově velitelky nahustily lásku ke Stalinovi, SSSR, komsomolectví atp., její matka naprosto nechápala, proč po tolika prožitých útrapách chce být sovětský člověk.

Margarit K. je Arménka, Abulfaz je Ázerbájdžánec. Vzali se a žili spolu u moře v Baku v Ázerbájdžánské SSR. Neviděli na svém národnostně smíšeném svazku nic neobvyklého, měli kolem sebe i jiná taková manželství a přátele různých národností. Oba se ale považovali za “sovětské lidi” (tj. nezištný člověk, který překonal svá národnostní, etnická, kulturní, jazyková a jiná specifika, který se cítí doma v celém Sovětském svazu). Koncem 80. let 20. století na celém sovětském Kavkaze propukly národnostní spory (Gruzínci × Abcházové; Arméni × Ázerbájdžánci), které přerostly v pogromy, etnické čistky a později ve války mezi nově osamostatněnými státy. Margarit se jako Arménka musela schovávat na půdách u svých ázerbájdžánských přátel, aby ji místní výrostci nenašli, neznásilnili a nezabili. Pogromy ukončil příchod sovětské armády složené z etnických Rusů. Margarit později utekla do Moskvy, kde pracovala v dělnických pozicích, na nic jiného jako ilegálka nedosáhne (ač byl její zemí Sovětský svaz, ruské občanství nemá možnost získat), stejně tak její dcera, která nemůže chodit na univerzitu a její manžel, se kterým se v Moskvě po sedmi letech shledala (Abulfaz patrně musel bojovat proti Arménii v řadách ázerbájdžánské armády).

Paní Gafchar Džurajevová je původem z tádžického Dušanbe, odkud jí vyhnala občanská válka, která tam propukla v roce 1991. Dnes v Moskvě pomáhá Tádžikům, kteří tam přijedou za prací. Rusové se nad nimi, Kavkazany a “jinými čmoudy” cítí nadřazeni, vykořisťují je v nejhorších pracích (uklizečky, metaři, opraváři, řidiči), upírají jim výplaty, mlátí a okrádají je policajti (“omonovci”), skinheadi na ně pořádají hony.