2022-1 Jedinec býval vším, Země je už ničím

Ve sci-fi produkci posledních let je vidět posun amerického sebevědomí od sebeobětování celku za účelem záchrany jednotlivce k nehnutí prstem pro záchranu planety.

Tahle posloupnost filmů a knih vyloženě křičí: “No, we can't. Nespoléhejte na nás.”

Čínské filmy Wandering Earth a Last Sunrise (oba 2019) zdůrazňují, že jen svět vedený Čínou může být společným úsilím zachráněn. (Jsou tam i další atributy čínského řádu: spoléhání se na solární energetiku je nebezpečné; planetu jde zachránit jen tím, že bude brutálně vytěžena; míšením Číňanů s bělochy vznikají hloupí a zbabělí jedinci.)

Ad Astra a IO (oba 2019), které mají na ČSFD průměrné, resp. podprůměrné, hodnocení, jsou překvapivě z těch lepších filmů o konci světa. Nezabývají se ani tak heroickými výkony těch či oněch při záchraně světa, ale tím, co to znamená být člověkem ve věku meziplanetárních letů. Lze napomoct vraždě svého otce, který na oběžné dráze Neptunu prý způsobuje energetické výboje, které na Zemi vypínají elektřinu (Ad Astra)? Lze zůstat člověkem i mimo Zemi (IO)?

Pavel Kosatík: Slovenské století 🔊✂️

Slováci byly během Velké války i před ní naprosto bezradní ohledně své poválečné národní existence. Slovenská národní strana, hlavní/jediná slovenská politická strana, kandidovala do Říšského sněmu jen v minimu slovenských volebních okresů a měla v něm tak jen jednotky zástupců. Nepřicházeli, oproti Čechům, s požadavky na politická práva, autonomii, federalizaci monarchie, samostatný stát atp. Slovenští vojáci za války dezertovali jen výjimečně a byly oporou císařské armády. A původně proto k Čechům přistupovali podobně jako k Maďarům, tj. jako k nové – snad laskavější – vrchnosti. Několik dní po pražském vyhlášení ČSR (o kterém na Slovensku nevěděli) nabídlo Maďarsko Slovensku autonomii, pokud zůstane součástí Velkého Maďarska – nabízeli tedy více než Češi. Češi se ale Slováků tak úplně neptali na to, jak by si svou budoucí existenci v rámci ČSR představovali, a udělali ze Slovenska region ČSR a la Haná nebo Valašsko. Boj proti Maďarům a Maďarónům o Slovensko vedli z počátku hlavně Češi. (Velký vliv na vznik ČSR měli ale američtí Slováci, viz Kosatíkova kniha o TGM.)

Program Andreje Hlinky pro slovenský národ nebyl odvozený od toho českého, který byl plný ateismu, plánoval Slovensko jako křesťanskou zemi. Vavro Šrobár, poříjnový slovenský “diktátor” se orientoval na Slováky, kteří nikdy Slováky být nepřestali, a snažil se z nich udělat Čechoslováky, Hlinka se naproti tomu obklopil Maďaróny (tzv. “říjnovými Slováky”) a udělal z nich Slováky spíš než Čechoslováky. Hlinka měl obavu z českého ateismu, ale politicky bylo podle něj spojení s Čechy lepší než s Maďary.

Za hlavního pachatele Mnichova byl v říjnu 1938 všeobecně považován Slovák Milan Hodža, tehdejší předseda vlády. Byl obviňován z toho, že francouzskému velvyslanci navrhl, že se ČSR může vzdát části území, které obývají sudetští Němci a že překračoval svoje pravomoci. Dnes je zjevné, že za oboje mohl Beneš. Jako prezident si osoboval právo řídit zahraniční politiku a prostřednictvím tajné mise ministra Nečase Francouzům v září navrhl, že by se ČSR mohla obejít bez 4-6 tisíc km2, které obývalo asi milion sudetských Němců (Chebsko) – ti to ale pochopili tak, že územní ztráty ČSR lze diskutovat a ČSR je na ně připravena, tj. odstoupení území obývaného sudetskými Němci, byl Benešův nápad, ne francouzsko-britský. Hodža zemřel v roce 1944 v USA a nemohl se bránit tomu, co o něm později Beneš napsal.

Za Mnichovské krize Slováci nepomohli Čechům proti Němcům (Hitlera chápali jako výhradně český problém), a tak Čechy a Morava přišly o území. Když došlo na Vídeňskou arbitráž, která hodnotila maďarské požadavky vůči Slovensku, které po říjnu 1938 vyhlásilo autonomii, nepřišli zas Češi na pomoc Slovákům a ti tak přišli o značnou část území (mmj. Bratislavu, Košice, Podkarpatskou Rus, úrodné oblasti na jihu).