hello darkness my old friend

Přečteno a poslechnuto v roce 2021.

64. Marcel Moss: Ukaž mi 🔊

63. Robert Holdstock: Les mytág 🔊🌠

62. Bedřich Golombek: Co nebude v dějepise 🔊

61. Edvard Valenta & Bedřich Golombek: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě 🔊

60. Tom Wainwright: Narconomics: How to Run a Drug Cartel 🌠

Via SSD.

59. Massad Ayoob: Straight Talk on Armed Defense 🌠

Eseje expertů z oblasti ozbrojené obrany občanů. Právní minimum (specifické pro USA), psychologická příprava, atd.

58. Bruno Maçães: History Has Begun: The Birth of a New America 🌠

Pro Tocquevilla byla Amerika budoucností Evropy – něco, kam Evropa směřuje – protože nebyla zatížená historií, která způsobuje, že nic (demokracie, republikánství, ...) se nemůže projevit v čisté podobě, která je vidět v Americe. Tocquevill vidí Ameriku jako Arkádii – zemědělskou společnost hrdých jedinců. Podle Maçães je ale Amerika spíše novým začátkem, který sice vyšel z evropské historie a čerpá z jejich idejí (demokracie, republikánství, epikurejství, volnotržní kapitalismus, mezinárodní systém založený na pravidlech), ale osvobozuje se od něj (druhý počátek, druhé založení Spojených států), protože není dostatečný k udržení světového prvenství.

57. Bernard-Henri Lévy: Virus, ze kterého šílíme 🔊

Lévy má bezpochyby pravdu, že kdo se vzdal pohřbů svých bližních, zakryl svou tvář (viz Levinas) rouškou, odmítá potřesení rukou (“já pán, ty pán”), izoluje se doma, přenechá politickou moc lékařům (viz Platón, ale hlavně Foucault) vzdal se i své civilizace, protože všechno tohle nevzniklo náhodou a má svůj význam.

Francouz Lévy si, podobně jako čínští autoři, vystačí pro stostránkový esej jen s domácími aktéry, spisovateli, kulturou a kontextem, aby podal výpověď o světovém šílení, které dává smysl i mimo jeho nejbližší kontext.

56. Christian Davenport: Vesmírní baroni 🔊✂️

55. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Deník spisovatele 🔊✂️

Pět Dostojevského krátkých esejů s tisíci stránkového souboru. Představuje ho jako ochránce zvířat a žen. Putna o něm mluví jako antisemitovi a na svou dobu mimořádně odporného člověka (“českého Demla”). Četl jsem dva jiné eseje, dost nelidské (viz [2021-32]).

54. Ted Chiang: Výdech 🔊🌠

53. Markéta Kutilová, Lenka Klicperová: Válka je mým osudem 🔊✂️

Kniha českých pro-kurdských proti-tureckých aktivistických novinářek o konci války s Islámským státem a invazi Turecka do syrského Kurdistánu. Obsahuje známé kutilovské překrucování války v Sýrii: nic o Assadově masakrech v Aleppu, Kurdové nikdy nepáchají etnické čistky, protiassadovští bojovnící jsou islamisté, často rekrutovaní z Islámského státu...

52. Josef Škvorecký: Tankový prapor 🔊✂️

51. Karel Pacner: Velmistři špionáže 🔊

50. Philip K. Dick: Blade Runner 🔊🌠

49. Richard Brautigan: V melounovém cukru 🔊

48. Ted Chiang: Příběhy vašeho života 🔊🌠

47. Matthew Qvortrup: Angela Merkel – nejvlivnější evropský politik 🔊✂️

46. Bruno Maçães: The Dawn of Eurasia

Východoasijské společnosti přešly z období zaostalosti a dohánění a kopírování Západu do fáze, kdy jsou pro Evropany obrazem budoucnosti (Gibsonův cyberpuk; Japonci se tak taky vidí viz anime, např. Ghost in the Shell a Jin-Rō) – někdy distopické jindy žádoucí. Čína, Korea a Japonsko poslední desítky let akcelerují zapojování technologií do běžného života v takové míře, že to Evropany děsí. Mnoho z toho, co se prosadilo v Japonsku je nesmyslné (automatické otevírání dveří taxíku; nastavení záchodového prkýnka), ne tak v Číně. (Tady autor asi příliš zevšeobecňuje a rozdíly mezi Amerikou, kde se se pořád platí šeky a NFC platební karty jsou málo rozšířené a Evropou/Českem, kde první jmenované skoro neexistuje, druhé je normou, jsou možná větší než mezi Evropou a Čínou.)

...geopolitical thought in the West developed as a kind of depth understanding. Like psychoanalysis, it was not supposed to describe an immediately accessible outlook, but the play of forces largely outside consciousness and requiring a peculiar training to become accessible.

A country has a lot more to gain by moving into higher-value segments in a supply chain than by increasing productivity in an already occupied segment.

‘So you see, practice should lead us. We seek the truth from facts, proceed from reality and not from theories.’ — The truth is that there is a radical difference between the European and Chinese schemas of action, one that will slowly reveal itself to the traveller. Europeans conceive an ideal model in their minds, which they then try to execute, transforming reality to make it resemble the planned model. European philosophy, starting with Plato, was focused on finding a way to bridge the distance between model and reality. For traditional Chinese thought, this was never a problem. Rather than set up a model for action, the Chinese are inclined to consider the course of events of which they are a part, allowing themselves to be carried along by the propensity of things and making the most of its consequences. Whereas Europeans see in external circumstances obstacles capable of ruining the best laid-out plans, the Chinese want to profit from them, using the favourable factors implied in the situation, exploiting them constantly and allowing them to unfold so that, for example, when one finally does engage in battle the opponent has already surrendered. The victorious troops begin by winning and only then engage in battle; the defeated begin by engaging in battle and only then try to win. Drawing on this tradition, modern China is developing a new constellation of political values centred on state capacity and efficiency: since policy goals are obtained from the practical situation rather than an idealized picture, their realization is seen as inevitable. The different action schemas thus seem to be fully preserved in the European and Chinese varieties of modern politics.

Dostojevský měl zajímavou myšlenku v eseji What is Asia to us?: Rusko mohlo získat nový smysl své existence, pokud by se dohodlo s Napoleonem na rozdělení Eurasie. Rusko by nechalo Napoleonovi Evropu, Napoleon by Rusku nechal vše na východě a jihu (Istanbul, Persie, Indie a nakonec i Čína). I kdyby Napoleon neovládl kontinentální Evropu navždy, Rusko by tím dostalo dost času na konečné ovládnutí Asie a ohrozilo by i britská území, protože Británie by byla zaměstnaná situací na kontinentu.

Tohle rozdělení by také podle Dostojevského znamenalo, že Rusko by se už nikdy nezajímalo o Evropu a nebylo tak evropským “Asijcem”, ale zabývalo by se už jen Asii a bylo by tak pro Asii “Evropanem”. (“Evropanem” se zde myslí technicky a morálně pokročilá společnost v kontrastu s Asií, která byla považovaná za protipól Evropy – zastaralou a zkaženou.) Tím, že se Rusko nakonec rozhodlo Napoleonovi postavit a Evropu osvobodit sice Evropu zachránilo, ale nutně se tím zapletlo do evropské politiky, ve které ho ostatní země nebraly za sobě rovného a nikdy mu nevěřily.

Strukturální lingvista Nikolaj Trubeckoj si povšiml, že Rusko se rozkládá v těch stejných oblastech jako dřívější mongolská říše a vzhledem k tomu, že Moskevská rus, která vnikla v 15. století, se snažila s mongolskou říší, se kterou sousedila, spíše splynout a spojit tak jejich sílu, než aby ji nahradila. Tvrdí, že Rusko je následnickým státem mongolské říše, přijalo její systém a (temného) ducha. Europeizace Rusko poškozuje a Trubeckoj žádá, aby byla v Rusku vláda, která ho zbaví jha evropské civilizace. Bolševici jsou pro něj pokračováním europeizace, protože komunismus (marxismus) je založený na myšlence evropského humanismu.

Dvě vlny expanze Mongolské říše:

• Čingischán (1207-1227) – o Evropu se jenom “otřel”, došel nejdále na Krym, ke Kyjevu a řece Volze.
• Invaze do Kyjevské Rusi, Polska, Maďarska měla pokračovat až k oceánu, ale skončila na Moravě a před Vídní z několika důvodů:
  • konec otevřených planin a stepí, které byly výhodné pro mongolský způsob boje (manévrový boj jezdectva v otevřené krajině a obléhání měst pomocí vrhačů kamení a slézání hradeb žebříky) a počátek pahorkatin, hor a hustých lesů;
  • přizpůsobení se a převzetí mongolské bojové taktiky a použití těžké jízdy a obrněných rytířů, kteří byli dostatečně chráněni proti mongolským šípům;
  • smrt tehdejšího Velkého Chána si vynutila návrat pokrevních princů do Mongolska na volbu nového Velkého Chána.

“Tatarské jho” na Rusech trvalo 200 let a podle Trubeckoje natrvalo změnilo ruský charakter. Rus byla rozdrobena na mnoho knížectví (hodí se připodobnění k Německu až do 19. století), která byla závislá na Zlaté hordě a musela jí platit výpalné (“tribute”). Knížectví mezi sebou i v době nadvlády Zlaté hordy (a nástupnických chanátů) soupeřila o moc nad Rusí a to často ve spolupráci se Zlatou hordou/chanáty. Moskevská Rus byla v téhle “spolupráci” zvláště úspěšná a získávala na Rusi čím dál větší moc, někdy považovala osvobození od “tatarského jha” za méně důležité než boje proti německým rytířům na západě. Dvě století trvající “tatarské jho” se obvykle považuje za důvod ruské politické a hospodářské zaostalosti, podle Trubeckoje ale temné rusko-tatarské spojenectví zapříčinilo především přijetí mongolské morálky, způsobu života (na Rusi bylo v módě mluvit “tatarsky” a dávat si “tatarská” jména nebo přímení) a politického systému, které jsou důsledkem nekončící všeobecné ruské zaostalosti.

Trubeckoj považuje Rusko za “pravou Eurasii”: Evropa je Evropa, jižní a jihovýchodní Asie je ta pravá Asie a to mezitím – Rusko – je Eurasie. Rusko/Eurasie je “třetím kontinentem”.

Proč Rusko vytvořilo Eurasijskou ekonomickou unii (EAEU): Rusko má zato, že vznikají multipolární mocenská centra. V Eurasii to je/bude EU a Čína. Aby se Rusko stalo jedním z center, musí kolem sebe shromáždit okolní kulturně, společensky a ekonomicky spřízněné země (v současné době pouze některé země bývalého SSSR). EAEU se od EU liší tím, že oficiálně nemá sjednocující politické ambice, je to hlavně celní a ekonomický prostor, ale Rusko s tím do jisté míry počítá.

Existence Eurasijské ekonomické unie pro Evropskou unii mmj. znamená, že nemůže s jejími jednotlivými členy mít široce pojaté bilaterální bilaterální smlouvy (např. EU-Kazachstán) podle podmínek a pravidel EU, ale musí dohodnout na úrovni bloků, tj. hlavně s Ruskem. Něco takového Rusku naprosto vyhovuje, je ochotné jednat jen na úrovni velmocí (všichni pod touto úrovní – např. malá členská země EU typu ČR – mají jednat podle ruských požadavků).

F. M. Dostojevský: What is Asia to us?

Dostojevský v textu Questions and Answers, který dodatkem k zápisku What is Asia to us?, dodává důvod, proč obsadit zbytek východní a střední Asie: jinak ji obsadí někdo jiný, nejspíš Britové nebo Američané. Ti by tak získali její nerostné bohatství a mohli místnímu obyvatelstvu i Číňanům prodávat své výrobky. Vlastně mi není úplně jasné, o jaké oblasti se v době napsání textu (leden 1881, v únoru toho roku Dostojevský zemřel na plicní krvácení) bojuje, protože v textu oslavuje obsazení hlavního města Turkomanů (dnešní Turkmenistán); zbývá snad už jenom oblast Jižního Sachalinu a Manžuska, které později Rusko odstoupilo Japonsku. Rusko se od doby napsání textu příliš nezvětšilo.

Dostojevský má o Evropě představy jak od Surkova: Evropa je přecpaná lidmi; upadá do komunismu, kterého budou nakonec litovat; všichni Evropani budou žít v komunách; jejich děti – ze tří čtvrtin nalezenci – budou vychovávány ve vojensky vedených sirotčincích. Zatím co v Rusku je místa dost, všichni můžou být sedláky a své početné rodiny vychovávat doma.

Velká válka už byla asi dlouho na spadnutí, když Dostojevský v roce 1881 píše, že by se Rusko nemělo nechat zatáhnout do války v Evropě, mělo by nechat ať se Francouzi s Prusy klidně zmasakrují a nemělo by uznat žádné rakouské zisky na Turecku (na Balkáně).

N. S. Trubeckoj: The Legacy of Ghenghis Khan

Kyjevská Rus, od které se tradičně odvozuje moderní ruský stát, nemohla být předchůdcem Ruska, protože Kyjevská Rus byla slabá a náchylná k rozpadání se na menší spolu soupeřící celky. Nikdy by nemohla vytlačit nomádské kmeny na východě ve stepi tak, jak se to později povedlo Mongolům. Stejně jako jiné státní celky té doby na území evropského Ruska nejsou považovány za počátek ruského státu, tak ani Kyjevská Rus jím nemůže být.

Mongolové jsou často považováni za primitivní ničitele, přitom je zjevné, že museli být schopní administrátoři. Jejich říše zabírala polovinu plochy Eurasie. Mongolové relativně primitivní ruské státy obohatili o poštovní systém, který fungoval v celé obrovské říši. Způsob výběru daní zanechal v ruštině několik slov, musel se tedy na “Moskevské Rusí” prosadit. (O “Moskevské Rusi” se často mluví jako o státu uvnitř mongolské říše, to je ale zjevný nesmysl, Mongolové by nezávislé celky ve své říši netrpěli.) Vzhledem k tomu, že jak mongolská říše tak Rusko (pozdně středověké i současné) zabírají z velké části stejný prostor a že oba celky byly schopny ho dlouhodobě efektivně spravovat, musí v Rusku být jistá návaznost na mongolskou říši.

45. Jáchym Topol: Hořící kůlna 🔊

Založené na Topolových zápiscích ke své nové knize, a vlastně úplně o ničem. Autor představí svět, a tím to končí. Trapas ze strany ČRo.

44. Steven Pressfield: Ohnivá brána 🔊

Obsahuje spoustu detailů, o kterých zaslechli asi hlavně lidi, co studovali dějiny starého Řecka (hoplítská hrdost; důležitost štítu pro boj ve falanze; stolování hoplítů), bez groteskní násilnosti filmu 300: Bitva u Thermopyl. Vzhledem k tomu, jak jsou někteří lidé z knihy nadšení, jsem zvědavý, jestli to bude i něco víc než jen dobrá zábava.

43. Daniel Prokop: Slepé skvrny 🔊

Konzervativní voliči v Americe se v posledních letech neorientují až tak na dřívější core believes (odmítání homosexuálních svazků; náboženská svoboda; zbraně atp.), ale na nedůvěru ke státním institucím (great replacement theory ze strany vlády; očkování; konfiskace zbraní atp.) a těm, kdo je řídí, proto jim dává smysl zvolit za prezidenta toho, kdo je méně (sic) schopný, protože pak bude méně schopen provádět politiku zaměřenou proti Američanům.

Nejhodnotnější části jsou ty o metodice výzkumů. Poznatky:

• Udělat přesný výzkum je hodně složité. Musí se vzít v potaz nejenom socioekonomické postavení těch, kterých se agentury ptají, ale taky to, jak a zda hlasovali v minulých volbách daného druhu, což je nejlepším prediktorem toho koho a zda budou volit. Musí se vzít v poraz i ti, kdo tvrdí, že spíše nebo vůbec nepůjdou volit, protože část z nich volit půjde a jsou to pak typičtí voliči okrajových stran, které se snaží aktivizovat nevoliče.
• Americké volební výzkumy jsou podstatně primitivnější než ty, které seriózní agentury dělají v Česku po roce 2010 (což je rok, ve kterém se agentury podstatně “sekly” v predikcích a podcenili strany budoucí pravicové koalice) a jejich agregováním se ničeho nedosáhne (jsou zatížené stejnou metodickou nedokonalostí).
• Měsíc před volbami je přesnost výzkumu až 1,5 % (dá se stáhnout na 0,8 %).
• Lidé spíše přiznají volbu okrajových stran v telefonickém nebo online výzkumu než při osobním dotazování. I online výzkum jde udělat skutečně reprezentativní, jen se odkaz na výzkum musí zobrazovat “náhodně” ne nějaké konkrétní skupině lidí. Osobní dotazování často zastihlo starší část populace, která byla přes den venku. Telefonické dotazování je třeba dělat i o víkendu, jinak nezastihne manuálně pracující.
• Tazatelé telefonických výzkumů nejsou zaměstnanci agentur a často v telefonických výzkumech podvádějí: formuláře vyplňují sami podle toho, jak se jim zdá, že by výzkum mohl vyjít a co jim agentura “sežere” (př.: nadreprezentace slovenské strany Síeť). Nevěřit proto výzkumu, který kontroluje méně než 30 % telefonických hovorů tazatelů.

Oceňuji, že Prokop má nejenom data v malíčku, ale že zná i zahraniční kulturní války a jejich koncepty (cituje Jordana Petersona; odkazuje na Petersonovu diskuzi se Žižekem, ve které nedokázal přesvědčivě vysvětlit, proč spojuje postmodernu a neomarxismus, když to jsou obecně protiklady).

42. Boris Johnson: Faktor Churchill 🔊

Když Churchill roku 1940 odmítl Itálií zprostředkované jednání o míru s nacistickým Německem, odmítl tím také, aby “Britské impérium hrálo roli Řecka v Římském impériu” (tzn. být centrem vzdělání a kultury, ze které se inspiruje politicky nadřazená společnost). Předpokládal totiž, že jednou z podmínek Německa k míru by byla ztráta britského loďstva a tím ztráta některých kolonií a konec impéria.

Kniha je to svižná a místy zábavná – důležité pro mě bylo připomenutí, že Churchill se nezjevil v roce 1939 odnikud, aby zachránil svět, ale že byl v britské politice celá desetiletí před tím, než se dostal ke své historické úloze. Churchill touží po slávě, rád se předvádí, vyhledává nebezpečí (prochází se mezi hvízdajícími kulkami na belgické frontě Velké války), je hysterický, dojetím se rozpláče, podporoval zákony na pomoc chudým atp.

Všechno se v knize odvíjí od toho, co autor řekne úplně na konci – že Churchill byl nejvýznamnější člověk všech dob – takže Churchillovy katastrofy a neschopnost je často vysvětlovaná jako aspoň dostatečný úspěch nebo že jiní by dopadli ještě hůř. Čtenář tyhle části výkladu musí strpět asi jako, když čte detektivku, kde se už domákl, kdo je vrah – ví, že Johnson nakonec řekne “ale” a vysvětlí, proč tahle a tamta katastrofa je vlastně úspěch.

41. Petra Dvořáková: Chirurg 🔊

Velice vtipně napsané. Oceňuji, že závěrem knihy není ani naprostý pád hlavní postavy, ani její naivní polepšení – hrdina zůstal tak, že není ani rovný ani křivý.

40. Petra Dvořáková: Dědina 🔊

Realistický popis života na současné moravské vesnici: závist; přetvářka; nemizející vědomí toho, kdo byl před komunisty sedlák a kdo domkář; snaha zušlechtit chudou, zdevastovanou půdu; mnozí z nich jsou třída místních vazeb – lidé relativně chudí s malými příjmy, ale vyžijí, protože mají malá hospodářství a pracují v šedé ekonomice.

První dva příběhy o zlé holčičce Petruše a řezníkovi jsou jsou velice vtipné a fungují jako samostatné povídky. Dlouhý příběh o rodině sedláků a příběh o rozhádané rodině nemocného dědóška jsou horší, v každé z nich se donekonečna opakuje jeden hlavní motiv: u sedláků, popřít to, co postava před minutou říkala, u rozhádané rodiny pak jednat jen tak, aby se z někoho vyrazila stokoruna (netypicky vyprávěná je jenom postava Věry, které manipuluje lidi okolo, ale jinak vypráví velice naivně, jako duše nejčistší).

39. Klára Vlasáková: Vadné kusy (povídka) 🔊

Naivní povídka o robotech, co se rozhodli osvojit si vědomí.

38. Jan Němec: Možnosti milostného románu 🔊✂️

Opět Houellebecqovský hrdina. Zdá se, že kdo četl Houellebecqa, už nemůže psát jinak.

37. Bohumil Hrabal: Postřižiny 🔊

36. Bohumil hrabal: Ostře sledované vlaky 🔊

35. Josef Škvorecký: Legenda Emöke 🔊✂️

V závěru je hororová scéna, ve které kolektiv pracujících na dovolené mučí jednoho ze svých členů tím, že ho nutí hrát společenskou hru. Brr.

34. Daphne du Maurier: Hospoda Jamajka 🔊✂️

Detektivka zasazená do neobvyklého prostředí anglického Cornwallu roku 1820, kde skupina suchozemských “pirátů” (wreckers) za přílivu pomocí falešných majáků láká proplouvající plachetnice, které mají za to, že jsou už u přístavu, a proto začnou směřovat k majáku, po chvíli ale najedou na ostrá podmořská skaliska, která je potopí. Skupina pak vydrancuje náklad v bednách, které příliv dostal až břeh, případné přeživší zavraždí a oloupí.

33. George Orwell: Na dně v Paříži a Londýně 🔊

Když člověk znenadála zchudne, začne se hlavně starat o to, aby to před ostatníma nebylo vidět: tváří se, že jde do restaurace, ale místo toho bloumá v parku; když si koupí něco dražšího, např. dražší alkohol, musí se postarat o to, aby to ostatní viděli; vymlouvá se pradleně a trafikantovi a ti si pak myslí, že dává prát prádlo jinam, respektive kupuje tabák jinde; když potkáte úspěšnějšího přítele, vyhnete se mu úprkem do kavárny, kde si ale musí něco dát; člověk stráví týden na chlebu s margarínem a pak přemýšlí už jenom o jídle; nudí se, protože na nic nemá sílu ani náladu.

Člověk se trápí tím, co bude, když má v kapse padesát franků. Když jich má jenom pět, přestává se trápit, protože ví, že už nic nemá, je na dně, a dá se to snést.

Žebráci a tuláci nejsou nikdy vděční za to, co dostanou zadarmo, a ještě si stěžují, že kvalita čaje, noclehárny atp. je mizerná. Podobně to je popisuje Fleisher v Beggars a Thieves: Lives of Urban Street Criminals.

32. Hana Lundiaková: Co je ti do toho 🔊

Román tematizující nesmyslnou a vyčerpávající práci v korporátu. Jazykem mi připomíná mi Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn. V druhé půli knihy se to bohužel – ač pochopitelně – stáčí k zamilovanosti hlavní hrdinky ke třináctiletému Tominovi.

Autorka v jedné scéně popisuje žebráka, kterému nestačí, že od někoho dostal stovku a řekne si ještě o jednu. Podobnou zkušenost s žebráky jsem taky udělal několikrát. Jednomu jsem dal kovovou padesátikorunu (maximum, co jsem býval ochoten na ulici dát) a on na to: “Pane, co si za to asi tak koupím??” Kdybych nepřestal žebrákům dávat peníze úplně, rád bych si někdy vyzkoušel, jak zareaguje, když ho o tu padesátku požádám nazpátek.

Knížka končí tím, že žebrák je mrtvý, snad zabitý Tominem (není jasné proč). Tomin někam zmizí a s hlavní hrdinkou se už nesetkává. Hlavní hrdinka kouká na pihu svojí roční dcery, kterou má po svém otci, třináctiletém Tominovi, což je z pohledu příběhu nanejvýš očekávané; jako perlička snad může působit, že hrdinčin manžel, jehož jediným atributem v knížce je, že je asi hodný manžel a vášnivý cyklista, vychovává dvě děti jejich není biologickým otcem (o tom prvním to ale ví).

31. Lafcadio Hearn: Příběh dívky Aojagi (povídka) 🔊

Kaidan – japonský duchařský příběh – o krásné dívce, která je ve skutečnosti břízou.

30. Karin Lednická: Šikmý kostel 🔊

Začal jsem verzí z Českého rozhlasu namluvenou Annou Cónovou, ale nedalo se to (příliš zkratkovité vyprávění, sentimentální hlas) a raději přešel na nezkrácenou verzi namluvenou méně sentimentálním hlasem Vilmy Cibulkové.

Ve verzi z Českého rozhlasu jsou nápadné pomlky okolo slov z místního nářečí (“po našemu”) jako ludra, ale dokonce slov jako Orlová... – působí to pak jakoby to slovo bylo pro narátora něčí zvláštním, zajímavým a vlastně neznámým.

Kapitola, ve které Barbora zjistí, že její manžel Pawel a syn Karel nepřišli ze šichty, a že tedy museli zemřeli na šachtě je přesná, všechny ostatní možnosti, proč nepřišly (šli ještě na jednu šichtu; vzali to přes hospodu a netrefili domů; ...) jsou méně pravděpodobné. Ještě o víc než sto let později každá hornická rodina znervózní, když zaslechne, že na šachtě byl “smrťák”.

Horník si někdy vzal za ženu hornickou vdovu ne kvůli ní samé, ale kvůli jejím mladým dcerám. Ženu nechal starat se o domácnost a spal s dcerami (“Stará se stará, mladá obšťastňuje.”).

Ve staré Karviné byl velký výstavný Kostel svatého Jindřicha pro až 4000 věřících, tzv. “nový”. Nechal ho postavit Larisch. Kostel byl narušen důlní činností a v roce 1960 zbořen.

Autorka se neudržela a vložila do úst Žofie (žena dobrými kontakty v kolonii) vizi zničení staré Karviné kvůli důlní činnosti, která pod ní probíhala. Poslouchat to byl docela cringe, vůbec to tam nepasovalo, editor – byl-li jaký – to měl vyškrtnout.

Příběh se mi zdá celkově jednoduchý a nenápaditý, zajímavý je hlavně z těchhle důvodů:

• Literárně neprozkoumané prostředí dnes už neexistující staré Karviné se všemi prapodivnostmi jako dělnické kolonie, týdenní pěší pouť do Wieliczky pro sůl, lokálka mezi Fryštátem a Ostravou atd.: “Její délka od Ostravy až po Karvinou činila 25 km, bylo na ni umístěno 31 zastávek a jízdní doba trvala 85 minut. V roce 1955 bylo přepraveno téměř 18 miliónů cestujících.”\
• Vyprávění Františky (z Barbořina pohledu “ztracené nevyvedené dcery”, z Františčina pohledu “matkou vyštvané”) o životě ve Lvově, který před válkou patřil k Rakousku, ale z kraje války ho obsadili Rusové a za rok zase ztratili. Ve Lvově se mísili Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rusové, Židé a probíhaly mezi nimi bitky. V jednu chvíli Františka označí svou rodinu ve Lvově za polskou a zdá se, že proto, že její manžel Andrzej je Polák, v úplném závěru knihy se ale řekne, že téměř všechny hlavní postavy mluví polsky. Svou národnost příliš neřeší, doma mluví polsky a venku, když je třeba, tak česky. Ze strany autorky bylo tohle skrytí národnosti postav před čtenářem efektní a nutí (českého) čtenáře nevědomky se identifikovat s Poláky.\
• Po válce Polsko obsadilo Těšínsko, zahrnulo ho do voleb do Sejmu, verbovalo do polské armády a rozdalo místním Polákům pušky, aby bránili obsazené území. Českoslovenští vojáci (často legionáři ze západní fronty) bez soudu popravovali členy domobrany, kteří na ně z oken svých domů stříleli. Autorka připomíná údajný masakr 20 zajatých polských vojáků ze strany československé armády (legionářů). I když jsem ochotný věřit, že takový masakr se mohl stát, nedaří se mi o něm zjistit nic nestranného a přesvědčivého – zdroje jsou buď ze strany polského velvyslanectví, člověka, jehož článek jsem našel na třech různých místech a polského vědce, který se zabývá Zaolším (dřív to byl polský nacionalistický koncept oplakávající ztrátu téhle části Těšínska, dneska ho bere na vědomí i vláda ČR). Podobný pocit jisté nedůvěry v existenci masakru měla asi autorka, protože o něm a jiných zvěrstvech postavy referují jako o ženských řečech v obchodě, jako něco pro co nejsou úplně dobré důkazy. Buď jak buď, buďme rádi, že se z Těšínska nestalo Severní Irsko.

Gustaw Morcinek: Spisovatel, který psal o Karviné, jeho knížky vyšly polsky a slovensky.

Koncem války i těsně po ní docházelo v Ostravě i Karviné k rabování mmj. židovských obchodů. Rabování ve Vítkovicích roku 1917 kvůli všeobecnému nedostatku potravin:

Ve Vítkovicích se nespokojený dav zaměstnanců železáren shromáždil před radnicí a začal rozbíjet okna, pak zazněl výkřik: „Na Warenhalle!” To byl podnikový obchod s potravinami. K protestujícím se přidali dělníci, kteří právě končili směnu, lidé začali rabovat obchody. Okamžitě bylo přivoláno vojsko, které pochodujícím zablokovalo cestu kousek před farou. Padly výstřely a šest osob bylo na místě mrtvých, mezi nimi šestnáctiletý chlapec a mladá těhotná žena. Jejich pohřbu se pak účastnilo třicet tisíc osob. Hned poté došlo k protestům v Moravské Ostravě, Mariánských Horách a na dalších místech. Horník Josef Gurny popsal události v Přívoze, kde pod vlivem událostí ve Vítkovicích propukla hladová bouře. Lidé křičeli, že už se rabuje, někdo zvolal: „Hurá na Židy!” První to odnesl Goldbergův obchod kousek za podjezdem ve směru na Petřkovice. Dav vedl horník Stoklasa, který měl v ruce železnou tyč.

29. Jaroslav Spurný: Jací jsme dnes 🔊

Připomenutí autorových investigací pro Respekt (LTO, agent Minařík, Klausova ruská orientace, zrod Agrofertu, Česká konsolidační agentura, ...).

28. Edgar Allan Poe: Černý kocour – Podlouhlá bedna – Jáma a kyvadlo – Skokan (povídky) 🔊

27. Pavel Kosatík: Jiný T.G.M. 🔊

Masaryk mi v některých polohách připomíná Baracka Obamu – skvělý řečník přesvědčený o své politické genialitě a tom, že historie vede nutně k němu.

Masaryk intelektuálně značně přesahoval vědeckou pražskou galerku konce 19. století (Praha byla intelektuální periferie nejenom vzhledem k Vídni, ale i k saskému Lipsku). Měl v povaze, že se nikoho nebál kritizovat, když měl za to, že je v právu, že kritika byla místy přehnaná a zbytečná a že tím ztrácel přátele stejnou rychlostí, jako je získával, je věc jiná.

Masaryk neuměl hospodařit s penězi a i když měl vysoké příjmy už od studenských let, když dělal vychovatele v nejlepších brněnských a pak i vídeňských rodinách, byl pořád buď na mizině nebo dlužil tisícovky zlatých svým přátelům. Peníze mu byly jenom prostředkem k něčemu (pohodlných život; podpora pro-národních akcí) nikdy cílem o sobě.

Masaryk měl hlavní zásluhu na přesvědčení dohodových mocností (především pak USA), že Rakousko-Uhersko není “ostrovem stability mezi Německem a Ruskem”, ale důvodem vzniku sporů a mmj. i samotné Velké války (vyhlášení války Srbsku ze strany Rakouska), a že musí být rozloženo na národní státy.

Češi a Slováci v Rakousku-Uhersku za Velké války měli jen malou zásluhu na tom, že jejich samostatný stát vznikl, primárními hybateli byli krajané v USA, kteří zajistili jeho mezinárodní uznání. Zvláště v případě Slováků byli krajané v USA mnohem bohatší a vzdělanější než ti na Slovensku.

Slováci chtěli buď zcela samostatný stát nebo alespoň federaci s širokou mírou autonomie, přitom jejich zásluhy o něj byly minimální (významnou výjimkou byl Štefánik).

Masaryk rozhodl o válce na Těšínsku v době prvních dní Versailleské konference ve chvíli, kdy bylo Těšínsko už nově vzniklou polskou vládou vojensky obsazené.

26. H. P. Lovecraft: Vyděděnec – Rytina (povídky) 🔊

25. Robert Merle: Smrt je mým řemeslem 🔊

Fiktivní životní příběh Rudolfa Hösse, velitele koncentračního tábora Osvětim a organizátora průmyslového zplynování Židů (koncept okopíroval z jiného tábora v Polsku, ale vyměnil dušení výfukovými plynu za Cyklon B a místo pohřbívání do země přišel se spalovacími komorami).

Měl jsem zato, že jsem audioknihu kdysi rozposlouchal, a nedokončil. Začal jsem tedy znova a pořád čekal a čekal, až přijde ta část, kde jsem minule skončil a když jsem myslel, že přišla, tak se mi periodicky vracelo deja vu, že vím, co se v knize stane dál, jako bych se rozpomínal na sen. (Stalo se mi to už dřív u sbírky Žambochových povídek, když jsem se rozpomínal na stejné povídky, ale z jiné Žambochovy sbírky.)

24. Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky I, II 🔊✂️

Vzpomínky ministra za Agrárníky ve vládách Druhé republiky, protektorátu a v exilu. Měl neuvěřitelné štěstí při třech útěcích: z protektorátu vlakem na Slovensko a pak přes Maďarsko do Francie; z Francie do Velké Británie; a z poúnorového Československa do Anglie a pak Spojených států (kde dožil a dopsal paměti).

Rozebírá různé dobové problémy, mmj. že:

• odvolání Mnichova na Britech bylo pro Beneše velice náročné získat, protože ani Churchill nechtěl uznat, že se předchozí vláda mýlila, obnovení ČSR v předválečných hranicích nebylo na začátku 40. let zdaleka jasné;
• Beneš nikdy nepochyboval, že Německo nemůže válku vyhrát a že začátkem jeho konce bude nacistický útok na SSSR, jehož začátek predikoval týdny dopředu (Sověti byli také z mnoha stran varování, ale pokládali to za britské provokace, které měly mít za cíl zatažení Sovětského svazu do války a vytvoření druhé fronty);
• Beneš byl ochoten zbavit se dvou milionů českých Němců výměnou za některé pohraniční, sudetské okresy, tj. změna hranic po válce pro něho nebyla nemyslitelná

23. Jensen, Slavičínský: Anatomie strachu 🔊

Série výpovědí o setkání se strachem (zvuky v lese; rozchod s partnerem; strach z výšek; pozorování vlastního umírání; environmentální žal).

22. Julio Cortázar: Pronásledovatel (povídka) 🔊

21. Egon Bondy: Cybercomics 🔊

Totální matlanice nápadů převzatých z anarchismu, marxismu, družstevnictví, buddhismu, taoismu atp. Nesourodý děj, neukotvené epizodické postavy. Svět je sice anti-utopistický, ale hlavní hrdinka Vera nachází pomoc od neznámých lidí, pořád jí někdo zachraňuje a radí. Bizarní je, že Vere zabijí dceru Aničku, ale ta tím nijak netrpí a sfoukne to tím, že je teď snad na lepším místě. Podobně mě pobavila atmosféra: USA se rozpadají, New York je pod vodou, čouhají jenom mrakodrapy, ve stokách žijí zdegenerovaní mutanti..., ale v Praze je pohoda a nic moc se neděje (podobná atmosféra je i v britské mini sérii Years and Years: na Ukrajině proběhl fašistický puč, Evropa se zmítá v chaosu..., ale v Británii hlavní hrdina při odchodu z domu ani nezamkne ty svoje papundeklové dveře...). Výsměch cyberpunku.

20. Leopold von Sacher-Masoch: Venuše v kožichu 🔊

19. Ondřej Kundra: Novičok nebo kulka. Jak umírají Putinovi kritici 🔊

18. Stephen King: Duna – Morálka – Posmrtný život (povídky) 🔊

17. Bohumil Hrabal: Jarmilka (povídka) 🔊

16. Daphne du Maurier: Ptáci (povídka) 🔊🌠

Skvělá atmosféra. Člověk si přeje, aby povídka pokračovala dál. Film je mnohem plytčí.

15. Vojtíšková Zuzana, Fejtová Olga: Dvě duhy nad popravištěm 🔊

Se saským vojském, které dnutilo Prahu ke kapitulaci, přišli i čeští protestantští exulanti z řad utrakvistů a českých bratří, kteří si dělali naděje, že se jim navrátí majetky zabavené po bitvě na Bílé hoře a opět získají politickou moc pro stavy. S pozdějším odchodem Sasů, opět odešli i exulanti.

14. Philip Roth: Portnoyův komplex 🔊

13. Valerij Brjusov: Mozart (povídka) 🔊

Romány odehrávající se během dlouhého století (ale ne ty do něho jenom situované!) mi vždycky připomenou, jak hnusně se k sobě lidé chovali, pokud měli pocit, že druhý je společensky pod nimi: hlavní hrdina Rodion je dobrý houslista, ale aktuálně žije “pod svou úroveň”, vrátný to o něm ví a vždy, když mu jde večer otevřít bránu domu, prohodí něco neuctivého, podobně komoří mrská jeho kloboukem, když přijde dávat lekce znuděné aristokratce, která ho navíc nechá vždy dlouho čekat než se uráčí přijít na smluvenou hodinu. Podobné situace jsou i v povídkách sebraných do Dostojevského Dvojníka.

12. Miřenka Čechová: Miss AmeriKa 🔊

11. Miřenka Čechová: Baletky

O tom, jak se člověk v šestnácti považuje za dospělého:

A tak sofistikovaně filosofuješ o ředitelským útlaku, stupiditě některejch profesorů, se kterýma se on samozřejmě zná, ruský baletní škole, a on to všechno kvituje a říká, že klasickej balet je passé, a ty máš v ten moment dojem, že jsi už opravdu dospělá, že se ti otevírá zóna vyvolenejch, těch, který jsou slavný a úspěšný, a že neskončíš vyhazovem, ani zpátky na gymplu v prdelní díře světa, mezi sockama, co pracujou v Německu, a dalšíma, co nejsou tak zorientovaný, a taky zpátky s tvýma rodičema, který jsou v pohodě jenom proto, že je vidíš jednou do měsíce.

O ranním stávání:

Sedíš v předklonu na posteli a masíruješ svoje cizí nohy – takhle přece nemůžou bolet tvoje vlastní –, v tom tichu se hlasitě rozbručí žaludek, až se lekneš. Přemlouváš se, nutíš se, prosíš se, ať z tý postele vstaneš, ať jdeš do kuchyně vypít ranní dávku kolagenu, spolykat několik tablet proti artróze, hodit do hrnku šumivý céčko a zalejt jednu instantní kaši, která je tvým jediným denním jídlem, ale podléháš, prostě se zvednout nemůžeš, i když už sedíš, předkloněná, ohnutá jako Quasimodo, tvář zabořenou do pěstí, těžce oddechuješ, tvůj dech se zpomaluje, prohlubuje, na chvíli usneš v předklonu, dokud ti druhej budík v půl sedmý znovu nepřipomene, že si tenhle luxus nemůžeš dovolit, že na sebe musíš bejt tvrdá, teda ještě tvrdší, než jsi, musíš vstát, musíš se vzchopit, nebejt lemra líná, musíš si znova namalovat oči a učesat předpisovej drdol, natáhnout silonky, musíš něco dokázat, někým bejt.

O tančení se zničeným tělem:

Nasrat Bohy! Všechno je v hajzlu. Konec světa! V noci u tebe byla záchranka, máš ledvinovou koliku. Ve studeným pokoji bez záclon ti do zad píchnou tlustou injekci, bolí to strašně, ale mnohem míň než ta křeč, kterou v ledvinách cejtíš, a zoufalství z toho, že by to mohlo ohrozit soutěž. Jo a taky ten zánět achilovek, ve kterejch ti vrže jak ve starým dřevěným kolotoči. Přesto druhej den ráno vstaneš a doplazíš se na první kolo baletní soutěže.

Půl roku jsi denně dřela tříminutovou variaci Šeříkový víly. Teď se do špiček nemůžeš ani narvat. Na to máš moc napuchlý prsty plný hnusnejch bradavic, zarostlý nehty a krvavý puchejře, a navíc totálně nateklý achilovky. Sedíš v silonkách na zemi, zasypáváš prsty dětským pudrem, obaluješ je hajzlpapírem a boucháš prstama ve špičce o zem, jako když zatloukáš kladivem hřebíky, abys je tam přes všechny otoky narvala. Pak ještě namočit patu, aby se špičky nevyzouvaly, poškrábat podrážku, aby neklouzaly, utáhnout gumičky kolem nártů, a už volají tvoje jméno.

O ctižádosti:

Natálie taky mluví o cestě. Ale jinak. Říká: „Život je cesta, beru to, co se na ní objeví, a to, co tam není, nehledám.“ Ty hledáš pořád. Cíl se neustále proměňuje a posouvá. Nikdy se ho nedá dosáhnout. Ale vždycky po něm toužíš. Je to permanentní nespokojenost, co tě žene dál. Přála by sis bejt Natálií, alespoň někdy, nemít ambici. Z jejího ročníku tančí teď tři lidi. Z tvýho už nikdo. Jestli ty tančíš? Spíš na jevišti bytuješ a odhaluješ svoje starý rány. Ty jizvy jsou dost hluboký. Budeš z nich čerpat celej život.

10. Bohuslav Vaněk-Úvalský: Poslední bourbon 🔊

9. Anthony Summers: Tajné životy Marilyn Monroe 🔊✂️

8. Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění 🔊✂️

Nejedlý byl významný intelektuál první poloviny 20. století. Vedl veřejné bitvy o Smetanovo dílo a proti Dvořákovi, který pro něho byl málo český, spíš Wagnerián. Leoš Janáček o něm říkal: Nejedlý píše recenze plné “mudrosloví”, a proto jim nejde nerozumět; stál o jeho přízeň, i když Nejedlý jeho opery neoprávněně kritizoval pro jejich údajnou “omezenou moravskou lidovost”. V oblibě ho měl ke konci života i TGM, i když se s ním neshodoval politicky (Nejedlý se hlásil ke komunistům). Nejedlý byl po obsazení ČSR vyveden sovětským velvyslancem v diplomatickém voze z republiky a odvezen do SSSR, kde užil na vysoké škole. Po válce se stal ministrem kultury a prosazoval modernizaci školství a zpomaloval jeho sovětizaci (zkrácení školní docházky, přijímání dělnických kádrů na vysoké školy), přesto byl chápán jako karikaturu dřívějšího intelektuála a mnohými odsuzován jako papaláš.

7. Vladimir Sorokin: Den opričníka 🔊✂️🌠

Motiv Číňanů v Rusku – často jako země původu technických zázraků, které by Rusové sami nevymysleli.

6. Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR 🔊🌠

• Čong Pal (řidič papalášů): V Severní Koreji je prostituce naprosto běžná, dělají ji ženy okolo třiceti let, nechávají si platit v naturáliích (rýže, tofu, maso); konzumace drog jako opium, heroin nebo pervitin je v zásadě legální, mnoho lidí je na nich závislých a je ochotných udělat cokoliv pro další dávku; za držení porna je trest smrti.
• Hje Rjŏn (učitelka): Severokorejská společnost je rozdělená do songbunů, zděděných “kast”, které předurčují budoucí život (členství ve straně, přístup ke vzdělání, ...); “dlouhý pochod” – období hladomoru 1995-1999; antikoncepce je v Severní Koreji neznámá, ženy často neví, jak funguje menstruační cyklus, mnoho žen nemenstruuje z podvýživy, vzhledem k hygienickým podmínkám jim to vyhovuje
• Ri Hong (dělník a šmelinář): vojna v Severní Koreji trvá 10 let; v Severní Korei je nedostatek všeho, proto se dá šmelit se vším včetně plastových obalů a hřebíků, výnosné byly hlavně tabákové papírky, protože ty potřebují všichni, kouří i děti.
• Ri Ha-il (pašerák a převaděč přes hranice): přechody přes severokorejsko-čínskou hranici jsou pro lidi z oblasti časté, nakupují tam zboží, které je v Severní Koreji drahé nebo nedostupné.
• Sŏ Čchŏl (feministka): V Severní Koreji je více dětských než dospělých bezdomovců. Brzy umírají hladem, nikoho nezajímají.
• Hŏ Jun (vysokoškolačka): Mladí lidé chtějí žít stejným konzumním a kulturním životem jako lidé v Jižní Koreji. Hŏ Jun byla z dobré rodiny a měla za to, že ti, kdo byly z nižších kast si za to můžou sami a necítila s nimi žádnou účast, svá privilegia měla za oprávněná.

5. Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn 🔊✂️

Houellebecqovský hrdina.

4. Malcolm Gladwell: The Bomber Mafia 🔊🌠

3. Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli 🌠

Série navazujících příběhů ze světa, kde Evropa vymřela po morové ráně ve 14. století po Kristu a dominantními se stanou islámská a čínská civilizace. V hlavní roli duše B, K, a I, které procházejí reinkarnací.

2. Fang Fang: Deník z Wu-chanu

Deníkové zápisky čínské spisovatelky ze světově prvního covidového lockdownu. Život autorky ve wuchanském lockdownu je až překvapivě podobný životu v tom českém.

1. Bruno Maçães: Belt and Road

Podstata projektu “Belt and Road”, dodavatelské řetězce.