2021-40 Timothy Snyder o Evropské unii

The State of EU Defense: Často se tvrdí, že Evropané dávají na svou obranu málo, jen málokterá země dává alespoň 2 % jak se zavázala v NATO. Dá se to ale i otočit: vzhledem k tomu, v jakém bezpeční mnohé země jsou (celá západní Evropa se nemusí přímo bát Ruska) je s podivem, že na obranu vydávají tolik. Některým lidem nedává smysl navyšovat obranné výdaje, protože jejich zemi (např. Nizozemsku) od Ruska přímo nic nehrozí, ale protože pro EU je Rusko hrozbou, má i pro ně smysl navyšovat obranné výdaje na evropskou obranu, bránit Evropu jako celek spíše než jejich konkrétní zemi, která je v relativním bezpečí.

Timothy Snyder o Evropské unii

Krátká přednáška, ke které se rád vracím.

Země EU se dělí na dvě skupiny:

  1. Před vstupem do EU neměly národní stát, jen zbytek multietnického impéria, které se ve 20. století z různých důvodů rozpadlo (Velká Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Nizozemsko, Belgie) nebo pokus o něj byl neúspěšný (Německo).
  2. Před vstupem do EU jejich národní stát byl slabý nebo ve vazalském postavení (Československo, Polsko, Maďarsko, pobaltské země, Bulharsko, Rumunsko).

Vzhledem k tomu, že jejich existence jako národních států je buď krátká (první skupina), slabá nebo vazalská (druhá skupina), proč se domnívat, že by tyhle země existovaly jako samostatné národní státy nebýt jejich vstupu do EU? (“EU is a rescue mission for sovereignty.”) Brexit je prvním pokusem o evropský národní stát mimo EU a bude zajímavé ho sledovat jestli zdegeneruje do podoby poválečné Velké Británie před vstupem do EU, která byla považovaná za “nemocného muže Evropy”.

Státy EU, které se téhle kategorizaci vymykají: Švédsko, Dánsko, částečně Rakousko a Řecko. (Ze zemí mimo EU: Norsko, Island, Albánie, Švýcarsko.)

Tvrdit “měli jsme národní stát, který dělal dobrá rozhodnutí” je nesmyslné, protože takový stát neexistoval nijak zvlášť dlouho, existence suverénního národního státu v rámci EU je naopak mnohdy delší. Podle téhle teze proto stát, který odejde z EU musí přijít o svou samostatnost a snad i si projít “novým založením”. Na to jestli Británie bude schopna být samostatnou zemí (viz AUKUS; celní hranice v Irském moři) je ještě čas. Každé nové založení přináší praktické problémy (prázdné obchody a nedostatek pohonných hmot ve Velké Británii).

Je třeba vyměnit desítky národních historií z perspektivy partikulárního národa za evropskou historii z pohledu Evropy. (Viz též Poláci učící se v českých školách s polským vyučovacím jazykem historii z pohledu českého národa v [2021-33].)

Poznámky o Vídni

Dokud jsem znal jenom Prahu a Brno, přišla mi Vídeň podobná Praze: mnohem vyšší historické domy než v Brně, velké centrum. Potom, co jsem navštívil Paříž, mi Vídeň přijde spíš jako Paříž. Velká a výstavní, jeden palác vedle druhého, když člověk stojí mezi čtyřmi paláci, nemůže se rozhodnout, ke kterému jít jako prvnímu, protože tohle rozhodnutí ho nutně přivede k rozhodování před jinou čtveřicí paláců. S Prahou má shodnou dobovou architekturu než rozlohu historického centra, protože když člověk vyrazí vídeňským metrem U6 z okolí zahrady Augarten na severu na jih k bytovému komplexu Alterlaa, tak prvních 15 minut svižnou rychlostí povrchového metra pořád vidí blokovou historickou zástavbu z 19. století, až posledních 5 minut nastupuje řidší paneláková výstavba ze 70. let.

Vídeňské chodníky jsou formou silnice, kde se musí chodci a cyklisté vzájemně vyhýbat. Pro mě jako chodce to bylo nepříjemné, protože jsem na chodníku musel být ve střehu před koly a držet se na části chodníku vyhrazeného pro chodce. Asi je to jenom zvyk, protože jsem neviděl, že by došlo ke karambolu chodce s cyklistou. Důsledkem sdílení chodníků je množství infrastruktury: spousty tyček se značkami (klidně dvacet na jedné křižovatce), popsané a vybarvené chodníky pro cyklopruhy.

V Německu jsem si všiml, že se na vás na ulici nikdo nepodívá, tím méně do očí. Ve Vídni je to rozšířené ještě o to, že se vám chodec jdoucí proti vám vyhne až na poslední chvíli. V Česku je zvykem se na člověka, který jde proti vám z dálky podívat a posunout se k vaší pravé straně chodníku a už z dálky signalizovat, že se vyhýbáte, ten druhý to udělá typicky stejně. Ve Vídni jsem s tímhle přístupem uhýbal tak výrazně dopředu, že člověk jdoucí naproti, pak ani v nejmenším nezměnil směr.

Ve Vídni je problém koupit lístky na MHD, pokud už neví, jak na to. Člověk má několik možností:

  1. městská aplikace, ale good luck ji zkonfigurovat na zastávce šalin, když po vás chce vaše rakouské PSČ,
  2. trafika, ale ty jsou v noci zavřené a beztak jsem žádnou nepotkal,
  3. některé tramvaje – těch jsou tři druhy: ohyzdné tramky snad starší než české T3, které lístky neprodávají jen označují; moderní soupravy, které lístky prodávají, ale jen pokud máte euro mince; a pak moderní soupravy, které prodávají lístky za mince a kreditky. Z nich vyleze lístek s pouze německými popisky, které asi říkají, že lístek už je platný a netřeba ho označovat, takže člověk znalý pražských revizorů ho pro jistotu označí nahoře, dole a pro jistotu ještě oboustranně... a
  4. metro – jediné místo, kde člověk zaručeně lístek koupí (bere mince, bankovky i kreditky)

O ostravské a brněnském přístupu – přiložím kreditku k označovači a tím jsem koupil lístek si můžou nechat zdát.

Lidi vůbec málo používají k placení kreditky, oběživo je pořád populární.

Mimo centrum (i s mladými lidmi) se člověk spíš domluví lámanou němčinou než anglicky.

Markéta Kutilová, Lenka Klicperová: Válka je mým osudem 🔊✂️

Kniha českých pro-kurdských proti-tureckých aktivistických novinářek o konci války s Islámským státem a invazi Turecka do syrského Kurdistánu. Obsahuje známé kutilovské překrucování války v Sýrii: nic o Assadově masakrech v Aleppu, Kurdové nikdy nepáchají etnické čistky, protiassadovští bojovnící jsou islamisté, často rekrutovaní z Islámského státu...

Bruno Maçães: History Has Begun: The Birth of a New America

Pro Tocquevilla byla Amerika budoucností Evropy – něco, kam Evropa směřuje – protože nebyla zatížená historií, která způsobuje, že nic (demokracie, republikánství, ...) se nemůže projevit v čisté podobě, která je vidět v Americe. Tocquevill vidí Ameriku jako Arkádii – zemědělskou společnost hrdých jedinců. Podle Maçães je ale Amerika spíše novým začátkem, který sice vyšel z evropské historie a čerpá z jejich idejí (demokracie, republikánství, epikurejství, volnotržní kapitalismus, mezinárodní systém založený na pravidlech), ale osvobozuje se od něj (druhý počátek, druhé založení Spojených států), protože není dostatečný k udržení světového prvenství.