2021-33 Zaolší

Staří vládcové

Noví vládcové

Taktéž noví vládcové

Zaolzie – fenomen Z, filmový dokument Izabely Wałaské o Polácích v Zaolší

Zaolší Krzysztofa Szelonga (2017)

Zaolší – pojem a oblast

Zaolší je oblast Těšínského Slezska, kde mělo polské obyvatelstvo absolutní většinu nebo alespoň početně převažovalo nad českým obyvatelstvem (velký podíl mělo také německé obyvatelstvo) a která připadla roku 1920 Československu; v ČSR tuto oblast pojímaly politické okresy Fryštát a Český Těšín. Pojem Zaolší je geograficky jen přibližný protože, z polského pohledu “za řekou Olší” není např. tehdy většinově polský Fryštát (dnes součást Karviné). Na podzim roku 1918 byla tato etnicky převážně polská oblast “spontánně začleněna do znovuzrozeného Polska”.

Polská okupace z listopadu 1938 zabrala větší území (např. i Orlovou, Petřvald, Šenov, Dětmarovice), tj. i místa, kde Poláci neměli většinu už v roce 1910. Tehdy se termín začal užívat šířeji a proto zavání polským revizionismem česko-polské hranice a proto v něj česká veřejnost nemá důvěru (můžu doložit na sobě). Množí Poláci ze Zaolší termín přehnaně glorifikují:

Zaolší se totiž pro mnohé z jeho obyvatel polského původu stalo nejen „pupkem světa“ a přehnaně glorifikovanou Arkádií, ale – co je důležitější – silný zaolšanský lokální patriotismus zdá se zcela vytlačuje jejich povědomí o potřebě zakořenění v polské národní kultuře, jejíž místo nahrazuje regionální kultura a folklór, které jsou čím dál víc nasyceny českými prvky. Z tohoto důvodu také předseda Kongresu Poláků v ČR Mariusz Walach, zvolený v roce 2016, kdysi veřejně prohlásil: „Nemám rád slovo Zaolší“, čímž vyvolal u části svých krajanů zděšení.

Polská většina ve městech začala mizet za socialismu: některá města zanikla (stará Karviná); Poláci se museli stěhovat na česká sídliště, kde už netvořili kompaktní vrstvu, protože do nich přicházelo za prací v dolech a průmyslu velké množství Čechů a později i Slováků z jiných oblastí Československa; obce byly přejmenovávány (Německá Lutyně je dnes Dolní Lutyně, Polská Lutyně pak Horní Lutyně); obce byly spojovány do větších celků; mizely názvy čtvrtí (Ráj na “Karviná 4”); likvidace Slezska jako samostatné země v rámci Československa (prvně rozpuštěna do země moravskoslezské a pak do moravskoslezského kraje).

Poláci za Olzou

Podle dat ze sčítání obyvatelstva roku 1910, které se ptalo ne na národní příslušnost, ale na jazyk dennodenního používání:

...na území částí bývalých okresů Těšín a Fryštát, které byly připojeny k Československé republice a jejichž oblast je obvykle ztotožňována se Zaolším, následovně: 18 248 Němců, 32 661 Čechů a Slováků, 121 950 Poláků, 87 osob jiné národnosti a 4 218 cizinců. Z těchto čísel je zřejmé, že zatímco na území celého Těšínského Slezska představovali Poláci v roce 1920 téměř 49 % celkového počtu obyvatel (nepočítaje cizince) a Češi, Moravané a Slováci měli podíl 40 %, tak na samotném Zaolší podíl polské populace vzrůstal až na 70,5 %, a Čechoslováci měli pouhých 19 %.

Podle sčítání lidu z roku 1921 bylo v Zaolší Poláků už jen 67 928. Hlavní vliv měla změna metodiky sčítání, kdy se nenahlašoval jazyk, ale subjektivní prohlášení se za Čecha, Poláka atp. Vliv na hromadné prohlašování se za Čechy měla nevládní organizace Slezská matice osvěty lidové (SMOL), která za “odpolštění” (přihlášení se k české národnosti a tím i zčeštění příjmení) nabízela hmotné výhody, lepší zaměstnání a přístup do moderních českých škol. Národní nevyhraněnost vedla po polské okupaci roku 1938 k vracení se k polské národnosti a po porážce Polska roku 1939 k hlášení se ke slezské národnosti a k zápisům do Volkslistů. Po roce 1948 si Poláci v Zaolší udrželi svoje zvyky, nářečí a vzdělání v polštině jen tím, že se podřídili KSČ a nesnažili se působil celostátně nebo mít kontakty do Polska – dostali se tím do jisté formy skanzenu (gorolské průvody, tradiční jídlo, tance a hudba).

To, že Polsko dovolilo začlenění části Těšínska do Československa a že se polská armáda v srpnu 1968 zúčastnila invaze do Československa, aby zabránila tzv. Pražskému jaru, které zaolšanští Poláci podporovali, u mnoha polsky mluvících Zaolšanů vedlo k averzi vůči polskému státu a jeho kultuře (ač si ponechali polský jazyk ). Tahle averze vede k poklesu počtu Poláků v Zaolší (asimilace do českého prostředí) a k vytvoření zaolšanského skanzenu. Po listopadu 1989 mělo Polsko punc země pašeráků, šejdířů a trhovců z burz – ztratilo zbytky atraktivity.

Tohle je výrazně vidět v dokumentu Izabely Wałaské:

Ve své podstatě Poláci ze Zaolší, třebaže formálně mají zřejmě pouze silou zvyku stále tendenci se takto označovat, přestali sami sebe vnímat jako nedílnou součást polského národa, přestali přemýšlet v národních kategoriích a svou identitu staví výhradně na oddanosti jejich vlastnímu regionu a regionální kultuře.

Poláků je v mnoha obcích tak málo, že kdysi výhradně polská města po sčítání obyvatel v roce 2021 možná spadnou pod 10% hranici, při které mají zajištěná menšinová práva (bilingvismus ve styku s úřady, polské školy atp.). Damoklův meč visí např. nad těmito městy: Třinec (13,4 % Poláků), Český Těšín (13,7 %), Jablunkov (15,7 %), Horní Suchá (17,1 %), Stonava (19,4 %). Polský úpadek bude v Zaolší patrně rychle postupovat.

Historická mapa ukazující stav polské populace v Zaolší podle sčítání lidu z roku 1930:

Rozmístění Poláků roku 1930 podle Stanisława Arnolda

Organizace

Československý stát si po druhé světové válce nechal majetek, který Německá říše zabavila polským organizacím – dodnes jsou kolem tohoto majetku spory.

Před válkou bylo v Zaolší mnoho kulturních a vzdělávacích organizací, které nepochybovaly o tom, že Zaolší je součástí polské národní komunity, na níž se podílí, ač jsou za hranicí Polska. V období komunistického režimu v Československu byla povolena jenom jedna organizace Poláků – PZKO. Ta by kontrolována státní mocí a orientovala ji pouze na oblast lidové kultury. “Polskost obyvatel Zaolší měla zůstat uzavřená v jakémsi podivném skanzenu a vytržená ze světa tradičních národních hodnot.”

Do místních organizací PZKO vstoupila polovina dospělé polské populace v Zaolší. Množství společenských akcí bylo naprosto neporovnatelné s jakoukoliv jinou komunitou Poláků mimo Polsko a dokonce ani nemělo obdoby v Polsku samotném. Množství akcí, které utužovaly sousedské zvyky a jejich omezení na oblast lidové kultury vedlo k většímu zájmu o PZKO než o Polsko samotné, tzv. “PZKO vlastenectví”. Z polistopadové kritiky PZKO vznikl Kongres Poláků v České republice, který zastřešuje mnohé polské organizace v ČR (včetně PZKO...). Ten ale také pokračuje v prosazování regionální identity jako způsobu přežití Poláků v ČR.

Krize polské identity je v Zaolší popírána a je považováno za neslušné o ní diskutovat. Počet polských organizací v posledních letech klesá, aktivita upadá a dobrovolnické nadšení je nahrazeno zaměstnaneckým poměrem. “Tento jev, který má nepochybně symptomatický charakter, zřejmě nevyvolává v Zaolší větší znepokojení...”

Polské národnostní školství na Zaolší

Polské školství na Zaolší je největší chloubou zaolšanských Poláků. Školy jsou vybavené moderními pomůckami zaplacenými z českého státního rozpočtu a částečně financované polskou vládou. Úroveň vzdělání je vysoká, vyšší než v obdobných českých školách (včetně znalostí českého jazyka). Polské školy požívají přízně státních i krajských úřadů a je na ně liberálně nahlíženo co do množství žáků ve třídách – nejsou jim kráceny dotace. Na Zaolší funguje 25 základních škol, které poskytují vzdělání v prvním až devátém ročníku, dalších 15 škol poskytuje vzdělání v prvním až pátém ročníku. Celkem se na nich vzdělává téměř 2000 žáků. Třicet tři mateřských škol navštěvuje přes 1300 dětí. Středoškolské vzdělání poskytuje obchodní akademie v Českém Těšíně, která má třídy s polským vyučovacím jazykem a čtyřleté polské gymnázium tamtéž; celkem na nich v polštině studuje 350 žáků. “V poslední době se ve školách na Zaolší, zejména v Českém Těšíně, objevuje čím dál více studentů z Polska. Tyto instituce totiž přitahují rodiče i děti svou příjemnou, téměř rodinnou, atmosférou, širokou nabídkou mimoškolních aktivit, stejně jako důrazem na disciplínu.”

Počty dětí na mnohých polských základních školách – hlavně těch pětiletých – jsou ale mizivé, bývá na nich i méně než 20 dětí a tím pádem musí být ve spojených třídách (tj. děti z různých tříd jsou v jedné fyzické třídě): Orlová (14 dětí), Mosty u Jablunkova (15 dětí), ... I tak je polských základních škol relativně málo, pokrývají velkou spádovou oblast a to snižuje odhodlání rodičů děti do těchto škol posílat (děti by musely do školy cestovat meziměsto, nebo by je rodiče do nich museli ráno vozit). Pro porovnání: v roce 1920 v Zaolší fungovalo 88 škol, které navštěvovalo 19 500 žáků a na tomto území české školy téměř nebyly (začaly se zakládat až po urovnání sporu o Těšínsko).

Tzv. “polské školy” jsou ve skutečnosti české školy, jen je v nich vyučovacím jazykem polština. Důsledkem toho, je že se sledují české učební osnovy/plány, které se orientují na české dějiny a záleží jen na učitelích a jejich postojích k Polsku, jestli do osnov zapojí i události vztahující se k Polsku. Hlavní motivací k navštěvování polské školy tak je zisk dovedností uplatitelných na trhu práce v regionu, ne polské národní uvědomění. Spisovná polština se používá jenom ve vyučování – o přestávkách a po něm se mluví buď česky nebo nářečím, které je prosyceno českými prvky a které začíná být nesrozumitelné i na přiléhající polské straně Těšínska; spisovná polština je v Zaolší mrtvým jazykem. Žáci si jsou vědomi nedokonalosti své polštiny a stydí se v ní v Polsku komunikovat. Úpadek polštiny vedl k omezení původní literární produkce a vede také ke změně identity žáků: 80 % z nich chápe svou identitu jako česko-polskou, polsko-českou, evropskou, slezskou, zaolšanskou nebo ji odmítají sdělit úplně, 10 % se považuje za Čechy a 10 % za Poláky (tenhle aspekt byl hojně vidět v dokumentu Izabely Wałaské).

Zdá se mi, že český stát může být vcelku spokojený s výsledky své politiky vůči Polákům v ČR. Oficiálně jejich aktivity štědře podporuje a že díky tomu, že se Poláci orientují na Zaolší, odpolšťují se a rozpouštějí se mezi Čechy:

Kultura

Vlivem komunistického tlaku se kultura na Zaolší orientuje na regionální témata. Jako nejvyspělejší forma zaolšanské kultury, a zároveň přední exportní artikl do Polska, byla považována sborová hudba. Slety těchto sborů byly za první republiky formou manifestace polského živlu v ČSR. Počet sborů klesá, roste jejich průměrný věk, zanikají dříve běžné genderově jednolité sbory a vznikají místo nich sbory smíšené, vznikají malé komorní sbory, které jsou atraktivnější pro mladší zpěváky než velké chóry. (Když jeden z nejvýznamnějších sborů Zaolší Collegium Canticorum slavil 30 let existence, moderátor se při představování sboru pokusil o vtip, řekl, že jde o studentský sbor, pak se “opravil” a řekl, že jde o původně studentský sbor. Kontrast, mezi původní myšlenkou a současností – většina zpěváků a zpěvaček má viditelně mezi 50 a 60 lety – byl zjevný; z vtipu byl pro mě spíš cringe a komentář ke stavu kultury v Zaolší.) Mění se repertoár (ubývá polských národních písní, přibývá moderních písní, které se líbí publiku a lidových písní moravských a slovenských) a jazyk (je zařazována čeština a slovenština), polskost je nahrazována “gorolskostí”, která nemusí být chápána jako součást polského kulturního dědictví. (Zdá se mi, že Poláci ze Zaolší směřují k tomu, být regionální skupinou typu beskydských Valachů. Autor na příkladu skupiny Blaf ukazuje, že kultura Zaolší bude zredukována na “regionální zajímavost”.)

V literární oblasti roste počet česko-polských autorských spoluprací a zaolšanských autorů publikujících česky, časem splynou s českými autory, kteří se hlásí k témuž regionu.

Průběžné informace dodávají Zaolšanským Polákům jejich vlastní média, mezi kterými plní hlavní roli „Głos. Gazeta Polaków w Republice Czeskiej”, který se ještě jako „Głos Ludu” do roku 2017 objevoval třikrát týdně. V současné době je vydáván pouze v úterý (8 stran) a v pátek, kde je vydaný v rozšířené verzi (16 stran). Vydavatelem „Głosu” vycházejícího od 9. června 1945 je v současné době Kongres Polaków v České republice, který zajišťuje novinám pětitisícový náklad. Noviny, ačkoliv v první řadě prezentují události týkající se společenského života na Zaolší, jsou čím dál více vyplněny zprávami z regionu podobným těm, které je možné nalézt také v místním českém tisku a stávají se tak pomalu běžným regionálním novinovým titulem, pouze vydávaným v polském jazyce. Již několik let jsou vyvíjeny pokusy o obohacení informačního servisu o zprávy z polské části Těšínského Slezska. Ty se však všeobecně potýkají s nezájmem čtenářů „Głosu” a někdy dokonce s nechutí té části z nich, kterou již vůbec nezajímá život po druhé straně Olše. Roli kulturního časopisu plní na Zaolší měsíčník „Zwrot”, ve kterém kromě klasického informačního servisu týkajícího se aktuálních událostí z života polské společnosti na Zaolší, je možné setkat se také s texty zaolšanských spisovatelů, reportážemi, recenzemi a zprávami z kulturních událostí, vzpomínkami, biografiemi, historickými články týkající se regionu a také materiálem odkazujícím k událostem v Polsku – především v oblasti kultury. „Zwrot” je od roku 1947 vydávaný přes PZKO, nadále zůstává v rukou Zwiazku zachovávající si atraktivní grafický design a vysokou editorskou úroveň. Oba tituly, které spolu mnohdy soupeří, už před několika lety zprovoznily vlastní internetové portály, kdy „Zwrot” má rovněž verzi v českém jazyce, což může předznamenávat jeho budoucí osud. Oba tituly jsou z převážné části financovány z dotací z Česka, což jistým způsobem ovlivňuje výběr prezentované tématiky a také způsob vyjadřování redakčních názorů. Důvodem velké opatrnosti, se kterou jak „Głos” tak i „Zwrot” odkazují na problémy, které by se mohly potenciálně stát zdrojem podráždění polsko-českých vztahů je také fakt, že značná část novinářských týmů pochází z Polska a tím, že v podstatě mají status „hosta”, se ve většině případů snaží vyhýbat všem kontroverzím. Přítomnost novinářů z Polska v obou redakcích je také dalším symptomem krize polské kultury na Zaolší. Chybí totiž patřičný počet zdatných, gramaticky správně polsky píšících místních žurnalistů.

The situation is somewhat different in the area of popular culture, especially folk culture which some of its contributors and observers still see as a bastion of Polishness. In reality, however, for some time already, one can notice the disappearance from general circulation of a Polish referent to designate phenomena and events occurring in the folk culture in Zaolzie. More and more of its recipients fail to note – from this perspective most important – the genetic link between Zaolzie folklore and dialect and Polishness. At the same time the process of adapting Zaolzie folk heritage, without its Polish connotations, into Czech culture accelerates. Thus, sooner or later Zaolzie folk culture as a whole will be absorbed by Czech culture and Zaolzie will gain the status of another tourist attraction as an ethnographic region of the Czech Republic. And – as one may expect – its folk culture will be associated with Polish culture as often as is the case of folklore in the Slovak parts of Spisz/Spiš and Orawa/Orava.

Památná místa

Od 14. století se Těšínské Slezsko ocitlo za hranicemi Polského království a po staletí se jeho historie odehrávala bez bližších vazeb na události v Polsku.

V Zaolší je pořád množství budov, které původně plnili funkci pro polské obyvatelstvo (kostely, dělnické domy, školy, ...), dnes si tuto funkci udrželo jen málo z nich. Zůstává také množství pomníků války o Těšínsko z roku 1919, mmj. pomník připomínající masakr 20 polských vojáků/dobrovolníků, který provedli čeští legionáři ve Stonavě (dřív jsem pochyboval, dneska už nemám důvod pochybovat).

Zmasakrovaní polští vojáci/dobrovolníci

Z pochopitelných důvodů neexistují doklady nadšení Poláků z obsazení Českého Těšínska v roce 1938.

Zaolšané v Polsku

Pokud obyvatelé Zaolší odcházeli z Československa, mířili do polského Těšína a do jiných oblastí polského Těšínska. Kdy Poláci odcházeli ze Zaolší: po sedmidenní válce, po konci druhé světové války s ohledem na aktivity v letech 1938-1939 a v 60. letech po československém zátahu na jistou letniční církev.

Petra Dvořáková: Dědina 🔊

Realistický popis života na současné moravské vesnici: závist; přetvářka; nemizející vědomí toho, kdo byl před komunisty sedlák a kdo domkář; snaha zušlechtit chudou, zdevastovanou půdu; mnozí z nich jsou třída místních vazeb – lidé relativně chudí s malými příjmy, ale vyžijí, protože mají malá hospodářství a pracují v šedé ekonomice.

První dva příběhy o zlé holčičce Petruše a řezníkovi jsou jsou velice vtipné a fungují jako samostatné povídky. Dlouhý příběh o rodině sedláků a příběh o rozhádané rodině nemocného dědóška jsou horší, v každé z nich se donekonečna opakuje jeden hlavní motiv: u sedláků, popřít to, co postava před minutou říkala, u rozhádané rodiny pak jednat jen tak, aby se z někoho vyrazila stokoruna (netypicky vyprávěná je jenom postava Věry, které manipuluje lidi okolo, ale jinak vypráví velice naivně, jako duše nejčistší).

Jan Němec: Možnosti milostného románu 🔊✂️

Opět Houellebecqovský hrdina. Zdá se, že kdo četl Houellebecqa, už nemůže psát jinak.

Klára Vlasáková: Vadné kusy (povídka) 🔊

Naivní povídka o robotech, co se rozhodli osvojit si vědomí.