hello darkness my old friend

Karin Lednická: Šikmý kostel 🔊

Kapitola, ve které Barbora zjistí, že její manžel Pawel a syn Karel nepřišli ze šichty, a že tedy museli zemřeli na šachtě je přesná, všechny ostatní možnosti, proč nepřišly (šli ještě na jednu šichtu; vzali to přes hospodu a netrefili domů; ...) jsou méně pravděpodobné. Ještě o víc než sto let později každá hornická rodina znervózní, když zaslechne, že na šachtě byl “smrťák”.

Horník si někdy vzal za ženu hornickou vdovu ne kvůli ní samé, ale kvůli jejím mladým dcerám. Ženu nechal starat se o domácnost a spal s dcerami (“Stará se stará, mladá obšťastňuje.”).

Ve staré Karviné byl velký výstavný Kostel svatého Jindřicha pro až 4000 věřících, tzv. “nový”. Nechal ho postavit Larisch. Kostel byl narušen důlní činností a v roce 1960 zbořen.

Autorka se neudržela a vložila do úst Žofie (žena dobrými kontakty v kolonii) vizi zničení staré Karviné kvůli důlní činnosti, která pod ní probíhala. Poslouchat to byl docela cringe, vůbec to tam nepasovalo, editor – byl-li jaký – to měl vyškrtnout.

Příběh se mi zdá celkově jednoduchý a nenápaditý, zajímavý je hlavně z těchhle důvodů:

• Literárně neprozkoumané prostředí dnes už neexistující staré Karviné se všemi prapodivnostmi jako dělnické kolonie, týdenní pěší pouť do Wieliczky pro sůl, lokálka mezi Fryštátem a Ostravou atd.: “Její délka od Ostravy až po Karvinou činila 25 km, bylo na ni umístěno 31 zastávek a jízdní doba trvala 85 minut. V roce 1955 bylo přepraveno téměř 18 miliónů cestujících.”

• Vyprávění Františky (z Barbořina pohledu “ztracené nevyvedené dcery”, z Františčina pohledu “matkou vyštvané”) o životě ve Lvově, který před válkou patřil k Rakousku, ale z kraje války ho obsadili Rusové a za rok zase ztratili. Ve Lvově se mísili Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rusové, Židé a probíhaly mezi nimi bitky. V jednu chvíli Františka označí svou rodinu ve Lvově za polskou a zdá se, že proto, že její manžel Andrzej je Polák, v úplném závěru knihy se ale řekne, že téměř všechny hlavní postavy mluví polsky. Svou národnost příliš neřeší, doma mluví polsky a venku, když je třeba, tak česky. Ze strany autorky bylo tohle skrytí národnosti postav před čtenářem efektní a nutí (českého) čtenáře nevědomky se identifikovat s Poláky.

• Po válce Polsko obsadilo Těšínsko, zahrnulo ho do voleb do Sejmu, verbovalo do polské armády a rozdalo místním Polákům pušky, aby bránili obsazené území. Českoslovenští vojáci (často legionáři ze západní fronty) bez soudu popravovali členy domobrany, kteří na ně z oken svých domů stříleli. Autorka připomíná údajný masakr 20 zajatých polských vojáků ze strany československé armády (legionářů). I když jsem ochotný věřit, že takový masakr se mohl stát, nedaří se mi o něm zjistit nic nestranného a přesvědčivého – zdroje jsou buď ze strany polského velvyslanectví, člověka, jehož článek jsem našel na třech různých místech a polského vědce, který se zabývá Zaolším (dřív to byl polský nacionalistický koncept oplakávající ztrátu téhle části Těšínska, dneska ho bere na vědomí i vláda ČR). Podobný pocit jisté nedůvěry v existenci masakru měla asi autorka, protože o něm a jiných zvěrstvech postavy referují jako o ženských řečech v obchodě, jako něco pro co nejsou úplně dobré důkazy. Buď jak buď, buďme rádi, že se z Těšínska nestalo Severní Irsko.

Gustaw Morcinek: Spisovatel, který psal o Karviné, jeho knížky vyšly polsky a slovensky.

Koncem války i těsně po ní docházelo v Ostravě i Karviné k rabování mmj. židovských obchodů. Rabování ve Vítkovicích roku 1917 kvůli všeobecnému nedostatku potravin:

Ve Vítkovicích se nespokojený dav zaměstnanců železáren shromáždil před radnicí a začal rozbíjet okna, pak zazněl výkřik: „Na Warenhalle!” To byl podnikový obchod s potravinami. K protestujícím se přidali dělníci, kteří právě končili směnu, lidé začali rabovat obchody. Okamžitě bylo přivoláno vojsko, které pochodujícím zablokovalo cestu kousek před farou. Padly výstřely a šest osob bylo na místě mrtvých, mezi nimi šestnáctiletý chlapec a mladá těhotná žena. Jejich pohřbu se pak účastnilo třicet tisíc osob. Hned poté došlo k protestům v Moravské Ostravě, Mariánských Horách a na dalších místech. Horník Josef Gurny popsal události v Přívoze, kde pod vlivem událostí ve Vítkovicích propukla hladová bouře. Lidé křičeli, že už se rabuje, někdo zvolal: „Hurá na Židy!” První to odnesl Goldbergův obchod kousek za podjezdem ve směru na Petřkovice. Dav vedl horník Stoklasa, který měl v ruce železnou tyč.

Bruno Maçães: The Dawn of Eurasia

Dostojevský měl zajímavou myšlenku v eseji What is Asia to us?: Rusko mohlo získat nový smysl své existence, pokud by se dohodlo s Napoleonem na rozdělení Eurasie. Rusko by nechalo Napoleonovi Evropu, Napoleon by Rusku nechal vše na východě a jihu (Istanbul, Persie, Indie a nakonec i Čína). I kdyby Napoleon neovládl kontinentální Evropu navždy, Rusko by tím dostalo dost času na konečné ovládnutí Asie a ohrozilo by i britská území, protože Británie by byla zaměstnaná situací na kontinentu.

Tohle rozdělení by také podle Dostojevského znamenalo, že Rusko by se už nikdy nezajímalo o Evropu a nebylo tak evropským “Asijcem”, ale zabývalo by se už jen Asii a bylo by tak pro Asii “Evropanem”. (“Evropanem” se zde myslí technicky a morálně pokročilá společnost v kontrastu s Asií, která byla považovaná za protipól Evropy – zastaralou a zkaženou.) Tím, že se Rusko nakonec rozhodlo Napoleonovi postavit a Evropu osvobodit sice Evropu zachránilo, ale nutně se tím zapletlo do evropské politiky, ve které ho ostatní země nebraly za sobě rovného a nikdy mu nevěřily.

Strukturální lingvista Nikolaj Trubeckoj si povšiml, že Rusko se rozkládá v těch stejných oblastech jako dřívější mongolská říše a vzhledem k tomu, že Moskevská rus, která vnikla v 15. století, se snažila s mongolskou říší, se kterou sousedila, spíše splynout a spojit tak jejich sílu, než aby ji nahradila. Tvrdí, že Rusko je následnickým státem mongolské říše, přijalo její systém a (temného) ducha. Europeizace Rusko poškozuje a Trubeckoj žádá, aby byla v Rusku vláda, která ho zbaví jha evropské civilizace. Bolševici jsou pro něj pokračováním europeizace, protože komunismus (marxismus) je založený na myšlence evropského humanismu.

Dvě vlny expanze Mongolské říše:

• Čingischán (1207-1227) – o Evropu se jenom “otřel”, došel nejdále na Krym, ke Kyjevu a řece Volze.

• Invaze do Kyjevské Rusi, Polska, Maďarska měla pokračovat až k oceánu, ale skončila na Moravě a před Vídní z několika důvodů:

  • konec otevřených planin a stepí, které byly výhodné pro mongolský způsob boje (manévrový boj jezdectva v otevřené krajině a obléhání měst pomocí vrhačů kamení a slézání hradeb žebříky) a počátek pahorkatin, hor a hustých lesů;
  • přizpůsobení se a převzetí mongolské bojové taktiky a použití těžké jízdy a obrněných rytířů, kteří byli dostatečně chráněni proti mongolským šípům;
  • smrt tehdejšího Velkého Chána si vynutila návrat pokrevních princů do Mongolska na volbu nového Velkého Chána.

“Tatarské jho” na Rusech trvalo 200 let a podle Trubeckoje natrvalo změnilo ruský charakter. Rus byla rozdrobena na mnoho knížectví (hodí se připodobnění k Německu až do 19. století), která byla závislá na Zlaté hordě a musela jí platit výpalné (“tribute”). Knížectví mezi sebou i v době nadvlády Zlaté hordy (a nástupnických chanátů) soupeřila o moc nad Rusí a to často ve spolupráci se Zlatou hordou/chanáty. Moskevská Rus byla v téhle “spolupráci” zvláště úspěšná a získávala na Rusi čím dál větší moc, někdy považovala osvobození od “tatarského jha” za méně důležité než boje proti německým rytířům na západě. Dvě století trvající “tatarské jho” se obvykle považuje za důvod ruské politické a hospodářské zaostalosti, podle Trubeckoje ale temné rusko-tatarské spojenectví zapříčinilo především přijetí mongolské morálky, způsobu života (na Rusi bylo v módě mluvit “tatarsky” a dávat si “tatarská” jména nebo přímení) a politického systému, které jsou důsledkem nekončící všeobecné ruské zaostalosti.

Trubeckoj považuje Rusko za “pravou Eurasii”: Evropa je Evropa, jižní a jihovýchodní Asie je ta pravá Asie a to mezitím – Rusko – je Eurasie. Rusko/Eurasie je “třetím kontinentem”.

Proč Rusko vytvořilo Eurasijskou ekonomickou unii (EAEU): Rusko má zato, že vznikají multipolární mocenská centra. V Eurasii to je/bude EU a Čína. Aby se Rusko stalo jedním z center, musí kolem sebe shromáždit okolní kulturně, společensky a ekonomicky spřízněné země (v současné době pouze některé země bývalého SSSR). EAEU se od EU liší tím, že oficiálně nemá sjednocující politické ambice, je to hlavně celní a ekonomický prostor, ale Rusko s tím do jisté míry počítá.

Existence Eurasijské ekonomické unie pro Evropskou unii mmj. znamená, že nemůže s jejími jednotlivými členy mít široce pojaté bilaterální bilaterální smlouvy (např. EU-Kazachstán) podle podmínek a pravidel EU, ale musí dohodnout na úrovni bloků, tj. hlavně s Ruskem. Něco takového Rusku naprosto vyhovuje, je ochotné jednat jen na úrovni velmocí (všichni pod touto úrovní – např. malá členská země EU typu ČR – mají jednat podle ruských požadavků).

Steven Pressfield: Ohnivá brána 🔊

Obsahuje spoustu detailů, o kterých zaslechli asi hlavně lidi, co studovali dějiny starého Řecka (hoplítská hrdost; důležitost štítu pro boj ve falanze; stolování hoplítů), bez groteskní násilnosti filmu 300: Bitva u Thermopyl. Vzhledem k tomu, jak jsou někteří lidé z knihy nadšení, jsem zvědavý, jestli to bude i něco víc než jen dobrá zábava.

Hana Lundiaková: Co je ti do toho 🔊

Román tematizující nesmyslnou a vyčerpávající práci v korporátu. Jazykem mi připomíná mi Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn. V druhé půli knihy se to bohužel – ač pochopitelně – stáčí k zamilovanosti hlavní hrdinky ke třináctiletému Tominovi.