Pokud se USA konečně podaří ukončit válku s Íránem, reálně hrozí, že se obrátí zpět k anexi Grónska. Na íránské válce, která měla vést mimo jiné ke konci íránského režimu, vzdání se jaderného programu, balistických raket a kontroly nad íránskými proxies na Blízkém východě, je zjevné, že Trump nemá schopnost strategického plánování. A proto se taky s Grónskem v lednu letošního roku spálil, protože nečekal, že se za Grónsko a Dánsko postaví hrstka evropských zemí, která byla ochotná do grónského Nuuku poslat solidární, byť symbolické, vojenské kontingenty a dát tak spolu s Dánskem najevo, že pokud se bude střílet, budou umírat vojáci významných evropských zemí.

Trump a jeho spolupracovníci jsou sice tupí, ale to neznamená, že nejsou nepoučitelní. Stačí, když využijí momentu překvapení, nasadí na pár dní hrubou sílu, a Nuuk dobydou. Vojenské ztráty na živé síle budou na obou stranách nízké, pacifikace obyvatelstva bude sice politicky nákladná a bude trvat delší čas, ale to už bude záležitost nadcházejících amerických vlád a to i těch Demokratických. I když až na výjimky o 51. stát v Grónsku nestojí, darovat mu nezávislost jen tak by bylo i pro Demokraty nemyslitelné. A tak se asi naplní historická nespravedlnost, že jediná země, které vládnou původní američtí obyvatelé, přestane existovat. A s ní nejspíš i celý grónský národ.

Timothy Snyder říká v jedné přednášce z roku 2018, že evropské země mají suverenitu jen když jsou v Evropské unii. Zní to paradoxně, protože principem EU je (odvolatelné) odevzdání části státní suverenity do sdíleného celku (Komise, Rada, Parlament). Důležitá ale podle mě není až tak ta část suverenity, která se přenáší na vyšší celek, ale ta která se získá na oplátku: malý podíl na suverenitě celé Evropské unie. Pro relativně velké a bohaté země jako Francie nebo Německo je ten podíl získané suverenity nad EU poměrně menší než pro země malé: ČR má například jen 4,5krát méně poslanců než 8krát lidnatější Německo, v Radě a v kolegiu Komise je vždy po jednom zástupci z každé členské země, ať je jakkoliv lidnatá.

Kterákoliv země, která není v Evropské unii, tedy nemá podle Snydera skutečnou suverenitu. Západoevropské země ji neměly proto, že vznikly z trosek impérií, které po desetiletí prohrávaly války ve svých koloniích a neměla jinou naději na slušnou existenci; východoevropské zase proto, že měly jen velice krátkou samostatnost ve 20. až 30. letech 20. století, ale brzy o ní vlivem Německa a Ruska přišly.

V dobrých časech nedostatek suverenity není příliš vidět, ale v těch špatných, když přijde válka, ekonomická krize, nebo přeměna geopolitického uspořádání, kdy se každý suverén snaží za pomoci své vojenské, ekonomické a jiné moci extrahovat výhody a rychlé výhry, už to vidět je. Země, která neměla dostatek politické prozíravosti a nezajistila si různé formy ochrany nebo solidarity od nezpochybnitelných suverénů typu Ruska, EU, USA, nebo Číny, bude muset platit, a ne všechny země, na které zacílí nezpochybnitelný suverén z toho vyjdou tak lacino, že budou muset přistoupit na např. nevýhodné ekonomické podmínky vzájemného obchodu. Některé zaplatí tím nejcennějším, co mají – svou suverenitu.

Grónsko na základě referenda vystoupilo v roce 1985 z Evropského hospodářského společenství, protože se nechtělo dělit s jinými zeměmi EHS o rybolov ve své výlučné ekonomické zóně. Protože má pouze ochranu 4milionového Dánska, je vystaveno americkému tlaku na svou nezávislost. Spojené království po referendu v roce 2016 vystoupilo z EU a i přes svůj většinový volební systém s pohodlnými většinami pro vítěznou stranu, mělo za posledních deset let sedm předsedů vlády. Posledním v řadě, kdo preferuje svoje tresky před vlastní suverenitu, je Island, který se v referendu rozhodl neotevřít si dveře do EU.

O islandsko-americké bilaterální bezpečnostní dohodě říká dřívější islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson:

„Neexistuje ani nejmenší náznak toho, že by administrativa prezidenta Trumpa měla jakékoli úmysly tuto dohodu oslabit. Strávili jsme 100 let bojem proti dánskému králi a dánským úřadům, abychom dosáhli plné nezávislosti,“ dodal Grímsson a zdůraznil, že Islanďané se zdráhají „začít tuto suverenitu jakýmkoli způsobem sdílet“.

Všechny tři země za svá rozhodnutí zaplatí svou suverenitou. Spojené království je největší, takže má taky největší kapacity svůj úpadek zpomalovat. Nemám pochyb o tom, že Grónsko za svou chybu zaplatí ztrátou samostatnosti během nejbližších dvou let a že Island se nejspíš dostane pod podobný tlak (což má historickou oporu v tom, že se USA snažily Grónsko a Island koupit ve stejném roce 1867), nebo ho přinejmenším čeká britský osud zpomalovaného úpadku, kdy se střídají vlády a premiéři.

Příkladem dobré praxe je Kanada, která je pod tlakem USA, aby se k nim připojila jako 51. stát americké unie a než se tak stane, aby se progresivně vzdávala své suverenity. USA při jednání o celkové dohodě o obchodu údajně požadovaly zrušení kanadské frankofonní kulturní politiky na amerických streamingových platformách a žádaly, aby se Kanada vzdala samostatnosti při uzavírání obchodních dohod s jinými zeměmi a stínovala americkou celní politiku.

Na rok trvající tlak Kanada odpověděla obchodní dohodou s Čínou a bezpečnostní dohodou s Evropskou unií, která jí zajistila přístup k plnění evropských vojenských dodávek. Kanadský předseda vlády také přijede do Evropského parlamentu jako host na SOTEU předsedkyně Komise.

#island #eu #grónsko #kanada