hello darkness my old friend

Jak jeden bývalý německý poslanec na poslední chvíli pochopil, že Češi definitivně nad Němci vyhráli staletý boj o České země. Méně než deset let sudetoněmeckého zalíbení v hitlerismu je stálo to, co tisíc let budovali. Jedna setina rozhodla, kam se váhy historie vychýlí.

Slavný soude! Je to poslední řeč, kterou bývalý německý poslanec pronáší před československou veřejností a před slavným lidovým soudem.

Stojíme tu dnes před vámi jako obžalovaní a vy jste našimi soudci. Touto chvílí se končí plných tisíc let společného, těžkého, také však velikého dějinného období. Český národ bude nyní konečně žít sám ve svém národním státě, který se stal nejen podle jména, nýbrž také ve skutečnosti opravdu státem národním.

Tři miliony Němců byly odsunuty. Je to největší přesídlení od doby stěhování národů, ba snad největší v dějinách světa. Téměř jedna třetina obyvatel Čech, Moravy a Slezska opustila neb opustí svůj starý domov. Zanechávají zde svůj domov, to, co kdysi zvali svým majetkem, svoji minulost a své mrtvé. Zanechávají zde práci milionů a práci mnoha staletí, aby se již nikdy do této země nevrátili. Sotva může někdo, kdo to sám neprožil, změřit morální a duševní tíhu, kterou nyní snášíme. Český národ, věřím, ji uzná, teď nebo později. Má tak čarovnou píseň, která tak často dojala také naše duše – váš ‚Kde domov můj‘. Vím, že budete s námi cítit vy, kteří vždy s takovým pohnutím zpíváte ‚… a to je ta krásná země, země česká, domov můj‘.

Já také jsem tuto zemi vroucně miloval, a smím to prohlásit, neboť mohu svůj rod v této zemi prokázat až k roku 1558. Domnívám se, že smím říci: bojovali jsme pro svůj národ ve víře nejlepší. Byli jsme oklamáni, dobrou víru nám však nemůžete upřít. Vždy jsem věřil, že Češi a Němci mohou vytvořit společný stát jako Švýcary, každý ve svém kantonu, ve své samosprávě. Nestalo se to. Dějiny rozhodly jinak. Před vámi stojí zbytek parlamentního zastoupení, kdysi více než sedmdesáti poslanců a senátorů, dnes patnáct mužů, a vám náleží je soudit. Myslete přitom také na velikost této události.

Od nynějška už nebudete míti národnostní boje v zemi. Přál bych si pouze, aby velké oběti, které musíme přinést, nezůstaly bez užitku, nýbrž aby se z nich konečně zrodilo pokojné soužití – jež se nám, bohužel, nepodařilo uskutečnit ve společném státě – soužití německého a českého státu, které přece zase budou sousedy.

A tak je zodpověděna otázka – v jiné ovšem formě –, jíž jsem zakončil úvod své knihy Kampf in Böhmen: ‚Kdy bude mír v této zemi?‘ Ale já doufám a přeji si, aby tomu tak bylo nyní i v budoucnosti, pak by také nebyly zbytečné naše osobní oběti, které musíme přinést.

Slavný soude! Odsuďte mě, domníváte-li se, že je to nutné, aby byly zachovány vaše zákony, a že je to nutné pro mír a budoucnost, ale odsuďte mě pro to, co jsem skutečně učinil, ne pro to, co jsem nikdy neučinil a nikdy učinit nechtěl. Pan generální prokurátor na konci své široce založené řeči prohlásil toto: Nesmí být nic zapomenuto a nesmí být nikdy zapomenuto! My však voláme na rozloučenou: Kéž odloučení Němců a Čechů přinese konečně oběma mír! Kéž se útrapy naší doby konečně skončí! Jen tak budou mít smysl všechny oběti, které my, sudetští Němci, musíme nyní v tak velké míře přinášet a které v tak velké míře přinášeli i Češi; budou sloužit nejvyššímu ideálu lidstva – trvalému a čestnému míru.

Z knihy Edvarda Beneše Paměti II.